RODINNÁ KYTARA.

RODINNÁ KYTARA.
Psalo se tenkrát tisíc osm set. Jiný byl čas, jiný mrav, jiný svět – vše pitoreskní bylo, naivně hravé, tak filigránské a tak usmívavé, jak o tom svědčí starý porcelán. Můj prapraděd v té době žil. Slul Jan. Vím o něm jenom, že miloval ženské, jak nutno bylo v službě vrchnostenské, že patřil k oněm, kteří každou chvíli ke službám svojí velitelce byli ať v poledne, anebo o půl noci, ať při zdraví, anebo při nemoci, ať o květy šlo, verše, klenot, sošku, ať o košilku nebo o punčošku, ať o věc ráje, nebo o věc hrobu. Galantní muž galantní vystih’ dobu. Dědictvím po něm tato kytara a píseň, kterou při ní asi zpíval, 46 když z komůrky své hleděl do jara, či velitelce do očí se díval. „Měsíčku, měsíčku zajdi za oblaky já čekám chvíli tu a má paní taky, měsíčku, měsíčku nehleď nám do oken – nám stačí noci tma než slunce vzbudí den, nám stačí zraku zář, jež líce osvětlí, abychom lásky síť tkali i rozpletli, nám stačí rukou stisk k poznání plamene, jenž zažeh v noci té dva lidi zmámené. Nám stačí žhavý dech, polibků sladký jed, abychom bez tebe vše mohli uvidět. Nám stačí těla dvě, jež pranic nedělí, abychom bez tebe ráj našli v posteli. Měsíčku, měsíčku, zajdi za oblaky – prosíme oba dva a kytara taky“.taky.“ – – – Že osud s námi hrá, jak kočka s myší, lze denně vidět a často se slyší a ať si lhou o dědičnosti žvasty, život si potrpí vždy na kontrasty. Proto můj praděd neznal ženských léček, nesloužil panstvu jako prapradědeček, jenž před knížetem ohnut ve dne stával a v noci paní kněžnu narovnával. 47 Můj praděd branku bídy kdysi přelez a peněz měl vždy – řekněm – jako želez. Dům vlastní měl, zahrádku s vonnou mátou, panímaminku pěkně baculatou, v mistrovském cechu hodnost řádnou dostal a podepsat se uměl – Johann Dostál. Byl vlastencem. Hrál u Kajetánů, vždy věřil v pravost obou svatých Janů, Palackého i J. K. Tyla čet a Rukopisy uměl nazpaměť. – Však přišel čas, jenž zachvěl celou zemí, Evropa nadmula se nadějemi po svobodě a rovnosti a v muce těch nadějí vypukla revoluce a také Praha přes úsilí vlády v ulice nastavěla barikády, jež rozdělily město jako klec, v níž vedli boj na smrt a na život – ten v čele lidu, ten žoldáckých rot – Havlíček – Windischgrätz. I Johann Dostál k barikádám šelšel, však nešel sám – kytaru sebou měl a hrál a zpíval píseň rodinnou – – leč v jiný čas též jinou toninou: „Měsíčku, měsíčku sviť jasně do uliculic, ať ve tvém přísvitu císařských zbijem víc, 48 měsíčku, měsíčku vlij sílu do paží, abychom do bojů šli stále s kuráží, chraň naše rodiny u oken u dveří, aby je nemohli přepadnout žoldnéři. Měsíčku, měsíčku ochraňuj Hradčana z krve a vzpomínek za věky utkaná. Za vlast a svobodu životy chceme dát, když bude královským královský Vyšehrad, měsíčku, měsíčku o tyhle zázraky, prosím tě já i lid, má kytara taky.“ Však jednou v noci byl přinesen domů se střelou v srdci. Lze dát vinu komu? Svoboda padla, sen o králi s ní. Lev vzbudil se, však neměl sílu lví. Vítězil ten, kdo moc měl. Lid to nebyl. Hrálo se vabanque a Windischgrätz přebil. Pradědek pohřben, jak se mistru sluší, i kněz mu žehnal, ač mu nedal duši oficielně. Na hrob pak dána tabulka pěkně omalovaná: „Zde hrob je hrdiny Johanna Dostála.“ Kytaru rodina dostala. – – – Čas plynul v moře věčnosti s bolestí, jako s radostí. 49 Ve válce šestašedesáté, jíž velel Benedek a kterou ze škol znáteznáte, byl též můj děd. Nu, nebyl rek, jak jeho kolega Jabůrek a třeba jménem c. k. vlasti rakouské byl hrdinou a potrpěl si na ouzké vždy kalhoty a se šňůrami kabát, přec nestál o to dostat prajský rabat. Vzal, jak se přiléhavě říká, roha, a letěl maninoumaninou, pokud stačila noha, a nezastavil se až v rodišti svém v Praze, kde bydlel na Zderaze. Však neutekl. Prostě reteroval, jak ostatní a korektně se choval, což jeho obšíd dosvědčoval. Byl veteránem potom, také granátníkem a rád vždy občas v opičce vzal s díkem svou kytaru, by o svých činech pěl, neb talent básnický on také měl. „Měsíčku, měsíčku u Králové Hradce, tys viděl, co jsme tam měli perné práce, měsíčku, měsíčku svítils u Sádové, kde jsme bojovali, jako lití lvové. Měsíčku, měsíčku, viděls, jak Jan Dostal nepřátelskou koulí v prudkém ohni dostal, měsíčku, měsíčku, což muž to byl obrobr, 50 jen ústup neměl být, ten nám nebyl dobr. Ale holky vzpomenou na ty chlapce praský, co uměli rozpínat u živůtku přasky, co uměli dobývat pevnost s každou branou a zase šli do světa tou půlnoční stranou. Půlnoční strana má Prahu město zlaté – sotva vy, prušáci, také město máte. Teď jsme c. k. vlastencé,vlastenci, k tomu granátníci, hrr na toho, kdo se nám osmělí co říci.“ Však během času, v němž pěstoval spolky, hrál náš děd na burse, měl rád sličné holky a tak se stalo, co se často stává: v pekle byl majetek i vlastenecká sláva a tak můj otec – jeho syn – kytaru dostal jen a trochu tiskovin. Můj otec v těžké době žil. Čas generaci pokřížil: socialismus, anarchismus, mystika, satanismus a ďas ví kolik ismů, kolik Mus zmítalo mozky oné generace, jež zpívala „Hej Slované“ i „Píseň práce“. Nejistá doba a nejisté sféry, nejisté rodí karaktery. Jít proti Vídni? nebo jíti s Vídní? Jsou knězi bozi, nebo kati bídní? Jsou lepší konsumy, anebo pivovary? 51 Jsou lepší pokroku, nebo reakce dary? Lze jíti s notábli, anebo táhnout s davy? Je lepší spoléhat na kapsy nebo hlavy? A tak si pěl i s jménem boj ved na nůž – neb žílu básnickou i otec měl a psal se Dostál Hanuš: „Měsíčku, měsíčku, co svítíš s vysoka, řekni, kdo vyhraje do dne a do roka, měsíčku, měsíčku rci mám být u strany, co zpívá „Domov můj“, nebo „Pryč s tyrany?“ Měl bych rád peníze, měl bych rád karakter, karakter pro syna, zlato pro věno dcer, měl bych rád titule případně ňáký řád, leč také proletář je milý kamarád.“ A jak žil chudák nerozhodně, tak také umřel. Nestonal málo ani hodně ba, jako pravý římský Husita v pověst svou vrazil poslední hřeb – byl sice věřícím, však neměl na pohřeb – – Mně zbyla kytara, jež kdesi ukryta u strýce byla. Nepotěšila mne příliš, ale dosti záhy jsem ocenil ji, jako poklad drahý. Památka malá, rodinná zbytečnost se existencí stala: 52 „a já si zpívám dnes písničky veseléveselé, ať mne již lid slyší, anebo andělé, ať manžel paroháč, ať žena veselá, ta, jež milovala, či ráda neměla, ať už mne poslouchá mudrc či fantasta, Evropan, Asiat, abstinent, ochlasta. Měsíčku, měsíčku sviť v lidské veselí, v salonech, chatrčích, na trávě, v posteli, měsíčku, měsíčku, dívej se do duší odvážných erotů, rozmarných Venuší“ – – ať kam chcešchceš, svítíš, jdeš, mne nenajdeš. Já mám svou kytaru. Jak žena konečně vytoužená má hlavu, šíji, boky, bručí, zpívá, vždy chce a neumdlívá, však ať se kroutí, ať se jak chce stavístaví, o poctivost mne nepřipraví. Já probírat se mohu v ní, s ní mohu spát, s boky i šíjí mohu si hrát, líbat a volat a dráždit a vábit, nemůže strhnout dřevěný hábit, aby mne spjala mocná a nahá – kytara drahá! Hudbu složil i slova Jan Anna z Dostálova. 53