NA KŘIŽOVATCE.

NA KŘIŽOVATCE.
Je listopad a chvíle předpůlnoční. Na křižovatce za vsí stojím sám a s nebesy a stínem svým a nocí filosoficky rozmlouvám. Je scenerie pro dialog vhodná. Truchlivé ticho leží na kraji a já v to ticho na strunách své duše svou As dur píseň zahraji. Proklínám chvíli, v které jsem se zrodil, proklínám svoje žití plné běd, proklínám touhy, skutky své i cesty, kde moh’ jsem štěstí okoušet. Proklínám ženy, jež mne spjaly v lokty a daly mi svůj požehnaný klín, 54 proklínám rozkoš, v níž lze zapomenout co smí a může Harlekýn. Proklínám slunce, klnu hvězdám, noci, proklínám fantom víry abstraktní, jenž hlupcům ničí od kolébky k hrobu intensitu nocí i dní. Proklínám temno, jež se kolem šíří, hořejší světy, taje pod zemí, ať v nich je skryto peklo Danteovo, či ráj vonící růžemi. Proklínám srdce, jež v mých prsou bije, proklínám mozek, jenž se dosud chvíchví, a volám smrt, bestii zlou a nízkou s její umrlčí korouhví. Ó, přicházíš, skelete ze záhrobí? Růžencem kostí chrastíš do noci? Cynicky blýskáš tělem bezpohlavním? Nemohu tobě pomoci. Jsem imunní proti tvým svodům, stará. Půvabů prosta hlava tvá i hnát a tvého lůna vyhořelé peklo nemůže více spalovat. 55 Z důlků tvých očí tma jen na mne hledí a v změti žeber srdce nebuší, mé chmurné já víc neuvěří lhaní o lásce, vášni, o duši. Tys plagiát jen, zrůda fantasie, stín nesmrtelné, která smrtí v ráz, jež divoce, jak samum slétne z prázdna a láme srdce, láme vaz. Jdi bestie! Tvůj dech mne nezahřeje. Chci ještě srdce v žhoucí plamen dátdát, než revolveru ústím zahledím se na pravé smrti majestát. Pak bude zase chvíle předpůlnoční i scenerie stejná jako dnes a dálkou bude vichr sténat věčné: žil, miloval a kles. 56