BLESK.

Josef Lukavský

BLESK.
Já po tobě jsem sah’, jak po vonícím květu, jejž v zářných náladách bohové dali světu, a hlas tvůj vstříc mi zněl a tiché: „vezmi“ – děl, „vždyť pro tebe květ je tu“. Noc jarní voněla a sladce opíjela, když mdlá a zardělá jsi v loktech mých se chvěla a já tě dechem hřál a slzám tvým se smál a hladil zázrak těla. V žíznivý polibek se naše ústa spiala, by život jako lék vzala a ochutnala, však rudý blesk se mih’ v srdcích i ve zracích, jehož jsi nečekala. Když na východě vzplál požárem přísvit dennídenní, život se na nás smál tisícem políbení a hlas můj vstříc ti zněl a tiché: „vezmi“ – děl, v přísaze zaslíbení. 20