JITRO MÉ MILÉ.

Josef Lukavský

JITRO MÉ MILÉ.
Něžným proudem zlaté záře slunce budí dům, v němž jsme sobě zbudovali lásky tusculum, jemných blesků třpytnou tkání volá ze sna písně ranníranní, dřív než plné jitro vzbudí žití ruch a šum. V bílém loži andělíček protáh’ se a zív, rozhlédl se, pousmál se, jak by to byl div, že se vzbouzí v bílém loži a ne v pekle na rohoži, když byl včera ohně pekel tolik žádostiv. Andělíček roztál v úsměv, ale ihned vzdych’ při vzpomínce, zda to všecko nebyl strašný hřích 48 od chvíle, kdy rozžeh’ plamen, až k chvíli, kdy jenom „amen“ mohl šeptat a nešeptal, blažený a tich. Tady – ano, zrovna tady – slyšel: mám tě rád! a pak šel za hlasem touhy lásky do tenat a když chtěl nazpátky jíti, bylo pozdě, píseň žití začaly už všechny smysly čarokrásně hrát... Andělíček rozpřah’ lokty, blaženě se chvěl, ve vzpomínce všecky slasti znovu okoušel a když spatřil, jak se směji, jak šťasten se touhou chvěji – „Vezmi vše, co ještě zbylo“,zbylo,“ tichounce mi děl... 49