DLOUHO-LI JEŠTĚ?

Jan Rokyta

DLOUHO-LI JEŠTĚ?
Dlouho-li ještě pode Tvým nebem satani budou dusiti svět, v otroctví Volnost vrhati zpět, poutat jí ruce, prorážet hřebem? Dlouho-li, Otče, bráti jí budou pekelným křídlem sluneční jas, za nějž jí oheň vychrlí ďas ke klopýtání pozemskou hrudou? Dlouho-li, kde dřív těšily zpěvy, ďábelský chechtot znít bude v sluch, pronikat v srdce ostřím jak pluh, do krve rýt je pustými řevy? Satan teď od úst odnímá chleba, bere jej duším, dává jim hlad, odnímá teplo, nechává chlad, života mízu pije a střebá. V úzkosti, Otče, rukou nás víra podpírá, těší v řinkotu pout, Tvojí že Pravdy přikvačí soud, satanů vin až překypí míra – 32 přec však se ptáme za kulí deště, jímáni v žalář, děšeni tmou, rudé v niž tváře ďasů se dmou: dlouho-li, Otče, dlouho-li ještě?... 18. XI. 1939.
33