HRADECKÉ VĚŽE – ČERVENÉ A BÍLÁ.
I.
Rudé dvojvěží zří s kopce v dál a šíři,
nad gotickým krovem zírá pátravě,
nad štíhlými okny, vůkol nad pilíři,
nade zdmi, jež rudnou jako v záplavě.
V červáncích zda jitra zdivo chrámu plane?
Či to západ hoří na něm v požáru?
Nebo oheň zhouby? (Nedopouštěj, Pane!)
Či krev Páně rdí se na něm z poháru?
Jak se dvojvěží v dál minulosti dívá,
červánky zří jitra svého, klid i ruch,
po němž vzešla slunce záře oslnivá,
pod vysokou klenbu vešel Boží Duch.
V kalichu krev Páně se tam zardívala,
s bratrstvem sám slepý vůdce ji tu pil –
krví západu však, žel, věž dvojí vzplála,
v chrám když tělo Žižky Ambrož uložil.
48
V světle pochodní pak Sirotků se rděla,
bojujících s králem zrádným za otce –
a když zhasly, záhy jitrem zrůžověla,
jehož Jiří král byl moudrý původce.
Ohněm zhouby vzplála pak, však zase vstala,
v bílý den k ní vzrostla k výši Bílá věž –
s věží Rudých, s Bílé slavně zaznívala
z Hradce v dálky Orla, Augustina spěž.
15. II. 1940.
II.
Zdálo se, že pánem jasný den již bude,
vážným souzněním když v šíř i do dáli
zvony s věže Bílé, s dvojí věže Rudé
chválu Majestátu lidem hlásaly.
Zatím příliš záhy zděsil boží tvory
na zlověstných mracích západ krvavý,
požárem svým věstil hrůzu Bílé hory,
pomstu násilníků, meč a popravy.
Planul v rozptýlení bratrského stádce,
na něž přišli vlci draví, hltaví,
49
krví barvil cestu z Královnina Hradce
věrným duším v cizí, chladné dálavy.
Noc pak přišla temná, dlouhá, nekonečná,
městu, kraji nesla místo klidu křeč –
zdálo se, že muka její budou věčná:
domům brány krovy, lidu sladká řeč.
Pod perutí černou ohně vypukaly,
domy pálily i bibli Kralickou –
zhouba za zhoubou se městem, krajem valí
plamenem i mečem, cháskou nelidskou.
V pouta bráni lidé, duše do zajetí,
poutem sevřena i Hradce výšina –
a noc netopýřím křídlem letí, letí,
marně pátrá věž, zda svítat začíná...
17. II. 1940.
III.
Přec však dočkaly se Bílá věž i Rudé
prvních políbení ranních červánků,
úsvitu, jenž budil ponížené, chudé
k životu a k práci noci ze spánku.
50
Oči promnuli si, ze knih, co jich zbylo,
mluvu otců ssáli – a že víc jich mít
v jitro probuzené srdce zatoužilo,
novým dnem jim v Hradec poslán Hostivít.
Pěst sic ještě tiskla v pouta lid, však stárla,
svěží vánky z Prahy nesly pozdravy,
k síle povzbuzení Borovského Karla –
až hlas o svobodě zazněl jásavý.
Ze hluboka duněl jak zvon Augustina,
jak zvon Orel vzýval nebojácný let –
pěst sic sevřela se znova ještě, jiná
síla však ji strhla: nové doby vznět.
Ani cizí vpád té síly nepokořil:
mládím zakypěla, v muže vzrůstala,
jenž i pouta města spínající zbořil.
Lidé umírali – síla zůstala.
Srdce zmocňovala, když svět války polem
v bouři třásl se, jak byl by soudný den...
A co potom přišlo v růžích kol a kolem,
byl to nový život? Byl to rajský sen?...
18. II. 1940.
51
IV.
Věže v zamyšlení hledí po náměstí,
k štítům nad podsíní, k sloupu na rynku,
ke školám, kde rostly nové ratolesti,
Alois na minulost volal vzpomínku –
k chrámu Matky Páně, dál, kde Slezská brána
loučila se kdysi s bratry vyhnanci,
kde se v domě, vzrostlém za nového rána,
modlí noví bratří k Pánu Ochránci –
starého kol města hledí do alejí,
volná Orlice jak v Labe pospíchá,
dál, kde nové třídy hrdě vyprávějí
snahy Pospíšila, činy Ulricha.
Po Labi zří výš, kde mého mládí hory
s Vysokým se kolem, Sněžkou modrají –
vzhůru po Orlici k horám, za pokory
kde se Bratří vznesli, kryli potají.
V zítřek, dál věž Bílá s Červenými hledí,
jejichž barvy pojí modrá obloha...
Co tam vidí asi?... Mlčí, nepovědí,
co zří z nových dní se blížit od Boha.
52
Jenom dál ta rdí se a ta dál se bělá,
co se mezi nimi nebe usmívá –
jenom tím, co každá v příští uzřít směla,
srdce zvonů v nich se tiše zachvívá...
19. II. 1940.
53