PŘEDTUCHA

PŘEDTUCHA
Slávu fanfár z Libuše proč náhle v duši slyším, z Blaníka zpěv božích bojovníků, tichý pak Kde domov můj, že srdce buší, slzy v oko tiskne z pohnutí a díků? Ach, toť Svobody se nebem blíží vůz, konec ohlašuje trýzní, muk a hrůz! Vidím v duchu jeho zlatohřívé oře, kterak letí s vozem usměvavé paní přes močály, stepi, přes hory a moře; paní zmučeným všem bílou kyne dlaní, síly dodává jim jasný její zor, jako den když vzchází sluncem nad obzor. Co vše dí nám pohled této boží dcery!... Šelma ze Zjevení nás již nerozdrtí, byť i měla dračích jícnů počet sterý, oheň chrlících a hrozících nám smrtí – jasný vůz, jenž letí mocným pokynem, hřmí, že šelma zhyne, my však nezhynem. Kdo se klaněli jí, v službu se jí dali, všady rozsévali zuby nenávisti – až zřít budou šelmu, jak se v smrti valí, 57 rozchvějí se hrůzou jako vichrem listí, že, co rozsévali mezi národy, proti nim se zjeví s jitrem svobody. Nám však, otrocká jimž pouta připínali, s každým dnem jimž nové vymýšleli hrůzy, statky vezdejší i dary ducha brali, pravdy, rozumu hlas dusili i Múzy – nám dá Svoboda zas život do duše, až ji pozdraví zvuk fanfár z Libuše... 21.–25. VII. 1941.
58