ZVON

ZVON
V srdci světadílu malá zem, v ní zvon pahorkem se klene, srdce v něm se tají – pohne-li se v úder, zvonů milion v poplach rozezní se v nejkrásnějším kraji. V nejkrásnější zemi od hor po hory, od pramenů k řekám, k tůním, po jezera, přes pahorky, pláně, pole, úhory, nad úsměvné kvítí, do lesního šera, od samot a dědin, od vsí po města, ode zvonic nízkých ku věžím až Prahy zvony zní: „Vlast volá, krásná nevěsta – všechny kraj náš volá, ženich její drahý!“ A teď v zápas velký! Um i paží ruch, sil všech napnout luky za nejdražší statky, praotcům i nám jež dědičně dal Bůh – trpět, strádat, zemřít na obranu Matky! Když vše zachráněno, vlasti zvon zas, Říp srdcem pohne, za ním vše se rozezvoní v jásot – pod krovy i v stínu starých lip vše se k díkům Pánu, potom k práci skloní... 9. X. 1939.
67