K PRÁCI!

K PRÁCI!
Ryk války oněměl, již děla dohřměla, Bůh seslal vražděným vzkříšení anděla. Srp, kladivo, žár ducha – k činu teď s presidentem pro otčinu! Vše k práci povstaň teď! Buď žena nebo muž, ať v zemi, na zemi ráz na ráz všechněm služ: Srp, kladivo, žár ducha – k činu teď s presidentem pro otčinu! Po Masaryku Beneš když nám volnost vrátil zas, všech svorná práce uvede nás v příští jasný čas: Srp, kladivo, žár ducha – k činu teď s presidentem pro otčinu! 22. IX. 1945.
74 III. JAN ROKYTA
[75] V osmdesátých letech minulého století stěžovával si Jan Neruda, že jeho dílo mizí jakoby do nějaké růžové, neproniknutelné mlhy, že kritika klade jeho feuilleton stále nad jeho poesii a že není přes svou pětadvacetiletou činnost doma dosti pochopen. Něco podobného by nám mohl vyčítat i A d o l f Č e r n ý – J a n R o k y t a. Básně píše již přes šest desítiletí, vydal jich přes dvacet sbírek, některé vyšly dvakrát i třikrát, některé byly rozebrány v prvních dvou měsících vydání, ale v dějinách písemnictví převyšuje v něm básníka stále Adolf Černý, vydavatel Slovanského Přehledu (1899–1912, 1925 až 1930), přední znalec Slovanů a slovanský publicista. Čtenářstvo není vinno, že stojí jako básník v pozadí, ale spíše kritika a literární historie. Málo vlídný a i nesprávný soud některých kritiků zobecněl a přešel z příručky do příručky, ač spravedlivost tu žádá revisi a rehabilitaci. Ale i tak je tu otázka, proč básník Rokyta nebyl v své době doceněn jako Černý publicista, proč nebyl stržen průbojným hodnotivým proudem, v čem tu byl jiný a proč ho nepozdravila avantgarda. V dobovém symbolismu a dekadenci nebyl Rokyta přes některé výrazy symbolista a dekadent. V tehdejším nadměrném ctění západu nebyl západníkem, ale opíral se hlavně o Slovany a zejména o slovanský východ. V době netradiční a často protitradiční byl tradicionalistou. V generačním zápase a odboji uchovával rovnováhu mezi tra- 77 dicí a průbojem, ctil Erbena, Vrchlického a Sládka. V tvarovém anarchismu byl ukázněný a formalistní, ve výrazové a obrazové složitosti byl prostý a volil často i methodu lidového podání, podržoval věcnost a střízlivost. V době hesla „umění pro umění“ byl nábožensky, národně a sociálně tendenční. V době neidylické propadal někdy čechovskému idylismu. I filosoficky, nábožensky a politicky byl leckdy v rozporu se svou dobou. V době, kdy si lidé přikládali masky, byli podvojní a potrojní a měli několikerou morálku, byl bez masky, jednosměrný, rozhodný a jasný. V pragmatismu, relativismu a probabilismu doby byl nekompromisní, jednotný a určitý. V dobovém aristokratismu byl demokratem a socialistou. V egocentrismu altruistou. V imperialismu zastáncem svobody každého, i nejmenšího. V individualismu kolektivistou. V nemasarykovské době masarykovcem. Doba byla nenáboženská anebo nábožensky lhostejná a zase klerikální, Rokyta byl theista, křesťan a český bratr. V nitzscheovském nadčlověčství uchoval si maeterlinckovský poklad pokorných. V dobovém soustředění k přítomnosti obracel zrak i k minulosti, vedle časovosti hlásal i nadčasovost. V politickém konjunkturalismu byl nekonjunkturní, nepolitik, nadstranný, nadosobní a přál reformním snahám (sociální demokracie, realismus). I osobně jako člověk byl umírněný. Proti dobovému pluralismu vášně postavil seraficky čistou erotiku: Madonu proti Venuši, 78 proti materialismu idealism a spiritualism, proti živočišnosti splynutí duší, proti sensualismu kázeň, ba až askesi. Proto připadal v své době jako zjev osamocený a osamotivý, zdánlivě nečasový, ne dosti včasný. Ztrácel se v zenitu Macharovy, Sovovy, Březinovy a Bezručovy tvorby. Připadal někdy i jako ozvěna jejich předchůdců, ač byl cele svůj, laděn jen na jinou tóninu. Proto lze jej snad uhodnouti lépe s perspektivy dneška, z pohledu na jeho celou činnost, z rozboru jeho celého díla, z vědomí jeho zvláštnosti, osobitosti a jedinečnosti. Klíčem k Rokytově osobnosti jsou jeho básnické sbírky, neskoupé na svéživotopisné prvky. Prokop Rybář jest docela průhledná básnická autobiografie. Podle nich byl Rokyta zprvu romantik, často máchovského a novalisovského typu. Jako bludný poutník hledal marně modrý květ své touživé představy. Chodil po hrobech minulosti a ztracených ilusí, nebyl v své době doma, hledal své citové podnebí někde v Itálii, třebas ve Veroně u Romeova a Juliina hrobu, či na Jadranu nebo i v Podšumaví. Připadal si Robinsonem, ztroskotavším u tvrdých skal a bez lodi na obzoru, a jelenem, štvaným do houštin samot. Jeho písně tryskaly ze slz, měl blíže k pesimismu a ke skepsi než k optimismu života. Žil jako prosté, luční kvítí bez tropického koloritu. Byl garborgovsky umdlená a prokletá duše. Vše mu vyznívalo v elegii a znělo jakoby z dálky, zmáhal ho cit. Svět mu byl labyrintem jako Komenskému. 79 Utíkal z něho k ráji srdce, k svým rodičům a sourozencům, ke vzpomínkám na ně, a pak k své milence a ženě. Žena mu připadala jakousi nadpozemskou bytostí, andělem z nebe, se smutkem v očích, poněvadž se jí na chladné zemi stýskalo po nebi. Byla jako bílá holubice s věčně zelenou ratolestí, jako bílá růže, bílá lilie, zjev etherický a serafický. Proto rámoval její obraz vždy přírodní nádherou, představoval ji v květech nebo v záření slunce a hvězd. Byla to Madona, Dantova Beatrice, Veronika, sestra utěšitelka, duše země a vesmíru, rodička člověkova spasení, bylo možno ji jen uctívat a zbožňovat. Proto mocnil na její počest a slávu obecně lidský positiv na superlativ, a ještě se mu zdály tyto hyperbolicky uctívající verše jako zpráchnivělé a blín, nestačil jí dost poděkovat za to, že povstal jejím vlivem z nížin pochybovačnosti a škarohlídství a odhodil z ruky hamletovskou lebku. Žena utvrdila jej i v dualistickém pojetí života, i v tom, že v tomto dualismu nadřazoval duši nad tělo a že duchovnost kladl vůbec nad moc a sílu. Proto věřil františkánsky i v duši zvířete i byliny, země i vesmíru a věřil i v posmrtný život, protože se ze života nemůže nic ztratit, vše se jen přeměňuje a obrací v jiný tvar, mrtví se tak vracejí zase k zemi. Přikyvoval v tom moudrosti prostých lidí, kteří za pluhem, s kosou a se srpem v ruce snášejí vše bez hlesu jako jejich pole rozbrázděné rádlem nebo pokosené klasy. Podobnou sílu načerpával Rokyta i v přírodě, zejména 80 v lesních hvozdech nebo u moře. Tam pociťoval dech věčnosti a uvěřil i v další trvání lidského ducha, splývajícího a rozplývajícího se ve vesmír. Tam byl nejšťastnější a oprošťoval se od všech stínů civilisace. Tu našel vždycky harmonii v pociťované disharmonii života. Filosoficky utěšovala jej i bible a náboženství, zejména Kristus podle evangelií a jeho nejbližší podobenec Hus a Komenský. Zapůsobil tu svým pojetím křesťanství, husitství a bratrství i Bílek a jeho Chýnov. Kristus byl Rokytovi nejvyšší lidský pomysl, ale uznával jeho umírání za člověka stále marným. Spasení pro člověka přes uplynulých devatenáct set let ještě nepřišlo. Zavinil to rozpor jeho učení a křesťanské, zejména kněžské praxe. Kristovo slovo nestalo se stále dosud tělem. Proto je křísil Tolstoj v původním znění a proto chtěl vzkříšení Krista i Verlaine a Salus. Rokytovi se zdálo, že Kristovu pochopení u nás vadí nejvíce klerikalismus a militarismus, šavle spojená s kropáčem, vraždící lidi i národy ve jménu Boha se slovy: „Miluj svého bližního!“ Toto spojení vojáka a kněze sneslo i zotročování lidí a rozlišování pánů a otroků, podporovalo prohnilé státní a sociální řády, udržované dynastiemi a byrokraty, dopustilo i stálou nesvobodu člověka a národa. Rokytu rozčilovaly tyto rozpory nejvíce v jeho rodišti, Hradci Králové, v městě Žižkově, kde městskou dominantou byl jezovitský kostel a tiára. Dnešní pravnuci hra- 81 deckých husitských a bratrských předků snesli klidně tuto přeměnu svého města. Rokyta, čestný občan Hradce Králové, věnoval rodišti svou báseň Žižka proto, aby se mu míhal slepý hrdina stále na obzoru, aby oživoval velkou minulost, aby vedl k vnitřnímu jednotnému životu a překlenul dvojakost, do níž dnešní Hradečané upadli Bílou horou. Rokyta včetl se tak usilovně do českých reformačních památek, že přítomnost viděl jejich hranolem a dobový kompromis odsuzoval pro náš necharakterní poměr k minulosti. Stále jsme o minulosti mluvili, stále jsme se jí dovolávali, byli jsme slovy husity a patřili jsme již cele Vídni a Římu, Habsburku a papeži. Proto se rozhodl Rokyta vytvořiti jakousi českou legendu věku, obraz našich dějinných vrcholků, představený Husem, Žižkou, Komenským a bělohorským a pobělohorským obdobím, aby kontrastem tehdejška a dneška ukázal, kde je dnes naše myšlenkové místo. Na pamět pětstoleté Husovy smrti vydal Zpěvník o Janu Husovi, soubor básnicky zpracovaných výjevů z Husova života a utrpení, od dětství po Kostnici. V dramatických dějových výsecích vzrušoval tu čtenáře obrazem Husovy neústupnosti od pravdy a soudem jeho přátel a nepřátel. Vyzvedl vše, z čeho si může vzíti současník příklad a čím žije Hus v nesmrtelné další paměti. Již tu pojal Husa jako druhého Krista. Ještě patrnější je to v jeho rozlehlé epické básni Hus z téže doby. Tu jsou přímo chtěné obdoby ze života Kristova, projadřované a sklá- 82 dané podobně jako v passionálech. Ale tento Hus je daleko duchovnější, prosvítá jím řada nejúčinnějších thesí z jeho díla. Stavivo k básni je přímo vybíráno a přebíráno z myšlenkové podstaty jeho jednotlivých knih, někde skoro v doslovném znění. Také studijní materiál prozrazuje tu velikou autorovu sčetlost v husovské literatuře. Ohniskem básně jest Husovo universitní působení, hlavně jeho úsilí o kutnohorský dekret a jeho protiněmeckost, pak problém Kostnice, zejména Husovo pevné lpění na víře přes všechny nástrahy. Někde má báseň až dramatický spád, ba i dramatickou výjevovou výstavbu, jsou tu i monology a dialogy. Ovšem Hus je tu podobným dramatickým rekem jako Kristus. Má jen kladné prvky a tím jest jeho dramatičnost jen poměrná. Protějškem k Husovi zbásnil Rokyta Jana Žižku, našeho bratra věrného, „muže činu proti Husovi, muži myšlenky“. Kde Hus bojoval slovem, tam pokračoval Žižka v boji činem. Vyháněl svatokupce z chrámů a vypaloval nepřátele husitské víry. S heslem „Kupředu!“ valila se jeho válečná vozová síla po zemi i po sousedních zemích a roznášela povědomí o Husově myšlence. Zvláštní epickou básní poctil Rokyta i popravené pány na staroměstském náměstí. (Na staroměst. rynku, 1918). Oběti světové války připomněly mu Bílou horu a její důsledky. Znázornil tu dobovou rozepři českých pánů s násilným katolicismem a s dynastickým násilníkem. Čeští páni poznali pozdě vinu svých předků, že se katolíkům, Něm- 83 cům a panovníkům dosti nebránili a že to nyní zaplatili hrdlem a statky. Zemřeli za boží zákon, ale jen tělem, duch jest nezničitelný. Pány zabijí, ale lid a hlavně oráč tu zbude přes všechny děsné rány, jež ještě na národ přijdou. Lid jest a bude nevyhubitelný, i kdyby ho týrali sebevíc a dřeli mu řemeny s těla. Vše, co Bílou horou bylo utraceno a padlo, padlo jen na čas, ožije a ožije i to, več popravení páni věřili. České protireformační utrpení zobrazil Rokyta v Alžbětě Šramínově (1919). Na Hradecku v Radikovicích a v okolí Libčan žily rody, jež se s Bílou horou smířily a nesmířily. Stávalo se, že v tomže manželství žili členové obou vyznání, tajní nekatolíci a katolíci, a že muž, katolík, dovedl udati ženu, lpěla-li na Kralické bibli. Děti z takovýchto manželství ubíhaly často do vyhnanství, a potajmu při návratu byly chytány a mučeny pro víru. Rokyta vybral si takovýto případ a chtěl na něm ukázati, co dovedli naši předkové za pevnost v zděděné a po Bílé hoře zakázané víře vytrpěti, jak se tu zapodobali Mistru Janu Husovi, z jehož šlépějí vystoupit zakazovalo jim svědomí. Byli přesvědčeni, že ducha nelze nikomu zabít a že husitského ducha přenesou vítězně do nových dob, kdy ožije zase náš posvěcený národ. Typ takto pronásledované mladé dívky vybral si Rokyta proto, aby přesvědčil současnost, že máme k minulosti povinnost a že nás hrdinství předků zavazuje, abychom neustupovali násilně vnucené víře a nepřisluhovali těm, kteří 84 naše předky vyvražďovali pro víru. Rokyta myslil na to zejména v první světové vojně, jako by chtěl takovýmto příkladem nepřímo na náboženském případě varovati naše lidi před přisluhováním Habsburkům a tehdejší válce vůbec. I v této době vyčítal současníkům, že zapomínají na reformaci, že otcové odešli za pravdu z vlasti a propadli hrdlem i statky, a my se po staletích s jejich vrahy smiřujeme. Nepřátelé zmrzačili náš národní strom, převáděli jeho mízu v cizí stromy, a my jako bychom toho byli zapomněli. Nebouříme se ani proti Vídni, ani proti Římu, ač bili naše husitské a bratrské předky pruty železnými. Odcizili jsme se těmto předkům, holedbáme se, že máme Husa v srdci, a zatím držíme s církví, jež pokořila jeho pravdu. Národ nesmí býti ani tu pokrytcem a zrazovat svou lepší minulost, nechce-li propadnout smrtelným kazům. Naše nelogičnost vůči minulosti, naše otročení mocnostem, jež kdysi podlomily naši sílu, naše dvojakost, chvíli husitská, chvíli protireformační, zvrhla naši povahu. To si musí národ uvědomiti zejména na přelomu století a doby. Vedle náboženství trpěla tím celá podstata našeho bytí. Vídeň a Řím poškodily nás i sociálně. Zbylý selský a dělný lid nám zotročily, vočkovaly mu jed poroby a pokory, odvedly jej od Husovy pravdy a od rozhodného boje za pravdu vůbec. I tu musí nastat obrat, i tu musí si zamilovat lid svou pravdu, t. j. plné právo na volný život tak jako Hus, a nesmí od ní již nikdy odstoupiti. 85 Proto vítal Rokyta každý revoluční závan proti starým řádům, proti dynastiím a vyšším pánům, pokud znamenal obrat v prospěch malého a chudého člověka. Když začal nový lidový vzruch v Rusku roku 1905, pozdravoval jej Rokyta, protože se těšil, že vyvstává na obzoru krvavá bouře, před níž pány otroků již neochrání zapálená hromnička jako dříve. Připadalo mu, jako by se bylo splašilo na tisíce koní a letěli rozdrtit každého, kdo se postaví v cestu osvobozenské lavině, jež se již dala v osvobodivý pohyb v prospěch malých z lidské společnosti. Lid, podobný biblickému Samsonovi, doposavad otročící pánům, vzepřel se nyní konečně, shazuje okovy a brzy zhroutí paláce, jež ho jařmily. Ruskou revoluci slyšel básník až u nás, slyšel i návrat uražených a ponížených karavan ze Sibiře, hučely jako orkán, uváděly v pohyb armády lidu, hradby jeho otroctví již padaly. Rokyta prorokoval, že nebude již dlouho žezla a moci, aby jim vzdorovaly. Slovanský obr dosud spal, ale nyní nelze jeho příboji již vzdorovat. Rokyta vytušil již roku 1905 a 1906 příchod veliké příští slovanské doby, lámající všechna lidská pouta a shazující zlaté koruny s hlav despotických monarchů. Rudý prapor, nesený lidovým množstvím, prorokoval mu čas, kdy bude konec všem privilejím na světě. Velký zápas, začatý Husem a Chelčickým, vedený v prospěch chudého člověka i Komenským, započal znovu a bude tentokrát dobojován. Rokyta pozdravil jej celou bytostí: „Zde jsem a volám ze všech sil té moci, jež 86 můj lid drtí; kdo vám dal právo, vrahové, aby byl člověk člověku katem? Nebudete vítězi! Mého lidu nezdoláte! Nic vám nepomohou řetězy! Zde od východu se vlna blíží, z širé Rusi! Bodáky příboj nezdrtí! Kdo utiskovatel, dělej kříž!“ Básník, jenž si dosud vybíral z naší reformace nábožensko-mravní prvky, vyzvedl nyní najednou sociálně revoluční dech našich reformátorů a vhodil jej jako nejkrásnější dějinnou tradici v lid, zápasící o lepší a důstojnější život na tomto světě. Český bratr stal se sociálním buřičem a přihlásil se k husitským mstitelům za každé lidské bezpráví. Opřel se o sociální podlohu naší reformace. Proklínal-li válku jako zlo, požehnával sociální zápas za právo utištěných, to byla válka proti nejstrašnějšímu lidskému zlu, ta připadala mu posvátnou, tomu bylo vší mocí odpírat! Proto pozdravil i náš zápas za všeobecné hlasovací právo roku 1906. Vítal vzbouřené masy na pražské ulici, viděl v tom počátek osvobozenského pohybu, jenž se již nezastaví a osvobodí národ i dělný lid. V srbsko-turecké a bulharsko-turecké válce roku 1912 viděl naplnění svého očekávání. Černohorec, Srb i Bulhar zmocňoval se půdy, jež mu patřila. Stará Evropa začala se otřásat v svých pochybených základech. Vyvstával nový, svobodný Balkán a otřásal i Polskem a Čechami, aby se probudily také k očistné a osvobozující bouři. Rokyta vzpo- 87 mínal přitom na Svat. Čecha, jenž toto vše předpovídal. Jeho Písně otroka stávaly se pomalu nečasovými, otrok byl osvobozován a konečně osvobozen. Světová válka stvořila i naše hrdiny a osvoboditele. Kročeje velkých představitelů národa, Husa, Žižky, Jiřího z Poděbrad, Komenského a Karla Havlíčka Borovského ukazovaly jim jedině možnou cestu, od Vídně a od Říma. Rokyta byl šťasten, že odboj za hranicemi vedl Masaryk s Benešem a se Štefánikem a doma Jirásek. Byli k tomu svou všechnou prací povoláni a byli zárukou, že započaté dílo vzpoury se za pomoci legií i zdaří. Se Smetanovou Libuší a se Smetanovým Blaníkem v duši očekával od veliké osvobozenské chvíle, že Bílá hora bude odčiněna a že bude možno zazpívat písně osvobozeného otroka, či vlastně lépe české písně svobodné. Rokyta nepomyslil přitom nikdy, že by mohla býti naše svoboda ještě jednou ztracena. Chystal se oslavit r. 1938, její dvacetiletí. Ale oslava se náhle zvrhla v největší starost o národ, v tragedii našeho pohraničí a v ohrožení naší svobody vůbec. Od jara roku 1938 stavěl se na ohroženou hranici na stráž, varoval Němce před přepadem, volal Slováky k jednotě, věřil, že v jednom houfu všichni přece svou pravdu obhájíme, že snad i Slované nám pomohou a že budeme zachráněni. Tyto naděje byly marné. Osvobozený otrok měl býti zase otrokem porobeným. Pravda tentokrát podlehla. Ale Rokyta věřil i tak, že jednou zví- 88 tězí, věřil v mládež, že bude o to pracovat. Zbylo u nás dosti „věrných a odhodlaných“, kteří to dovedou. Třebas jsme byli zbaveni ochranných hor, přirozené hradby svých zemí, třebas jsme se ocitli zase na křížové cestě k nové Golgatě a k děsnější Bílé hoře, Rokyta věřil, že i nastalý Velký pátek se změní v Bílou sobotu a že nevyhraje Antikrist, rozkročený po Evropě. Smetanův Blaník a Smetanova Libuše se svým finale utvrzovaly jej v naději, že porobený otrok bude přece ještě jen a brzy svoboden. Tato víra stala se roku 1945 skutkem a dala básníkovi nový podnět k druhým písním osvobozeného otroka, k velkému magnificat všem dobrým mocnostem světa, že nám nedaly zahynouti, protože jsme si nedali zahynouti sami svou vzdornou silou a svým hrdinným utrpením. Všecka tato Rokytova básnická ideologie prokazuje, že básník kladl vždy národ a jeho svobodu nad svou osobu a že ji viděl zabezpečenu především v duchovním a sociálním osvobození lidu. Myšlenka převládla mu tu nad formu, ač byl jinak tvarově velmi pečlivý. Třebas se dává skladba jeho knih často unášet náhodnými nárazy, přece skladba jeho jednotlivých básní je vždy ukázněná a záměrná. Tvar je tu předpokládán jako samozřejmá tvůrcova povinnost. Rokytovy básně nejsou plod kombinujícího rozumu, jsou dílo okamžikového vznětu, nejčastěji někde ve venkovském zátiší v době odpočinku. Proto mají bezprostřednost a dýchají kouzlem prostředí vzniku, ať to bylo na Dobřívsku 89 či na Písecku, na Jadranu či v Italii. Jsou působivé opticky i akusticky. Oblibují si kontrast barev (barva černá, fialová, rudá a bílá) a příměry z přírody a ze života (nebes kajícný šat, bílá oblaka v říze neofitů, měsíc stříbrná hrobka života, zrak s atropinem touhy, vdova jeseň, dívka bělásek, moře louka zdobená kvítím se sněhobílým rojem motýlů). Vyslovují přírodu člověkem a člověka přírodou (myšlenky v hlavě rojí se včelami a bojují žahadly). Vidí přírodu směsicemi barev, hlavně v bezmoci vyslovit vidinu lidským slovem (liliová, modrá, opálová, smaragdová, blankytná, olivová Adrie). Jsou i akusticky účinné. Hrají si s hláskami podle rázu zvuku, jejž mají sugestivně zachytit (šelestí dešť). Seskupují sugestivně i samohlásky, chtějí-li naznačit některý optický jev, mocněný akustickým dopadem stejných samohlásek (oblaka táhnou nad hlavou dálavou, oaa aou aaou aaou). Mají melodiku lidové písně, vyslovují-li lásku či podobný vzrušený cit. Sloky jsou rozmanité, nejraději dvou- až šestiveršové, nejčastěji jamb a trochej, někdy i daktyl, často blankvers, rým střídavý a sdružený, verš hutný, pádný, zejména v sociálních námětech jak dopad kovadlin, jak výstřely, nebo jak údery poplašných zvonů. Rokytová forma není nikde a nikdy násilně hledána. Rozumí se samo sebou. Přiléhá k situaci, k náladě. Je organická, jaksi samozřejmý doprovod obrazeného života. Nálada, psychologický účin básně a její ideologie se svým časovým i nečasovým zaměřením jsou však tak suges- 90 tivní, že čtenářův duch jest strháván více jimi než hrou veršů a rýmů, ač i tu by mohl sledovat s požitkem souzvuk ducha i slova. Je opravdu zvláštní, že Rokyta stojí zdánlivě tak dlouho stranou kritického a literárně dějepisného docenění. Málokdo poznámkoval vzrušenou dobu tohoto století s takovou vášní a s takovým básnickým porozuměním. Málokdo také tak statečně bojoval za naši svobodnou budoucnost. A k tomu přiléhá i jeho uvědomělý a nebázlivý boj publicistický, za nás i za Slovany. Černý viděl tu jako málokdo jiný jasně do daleké budoucnosti. V době, kdy na př. mnozí u nás spoléhali ještě na carské Rusko a nedovedli si bez něho představit budoucí slovanský život, byl to právě Adolf Černý, jenž od počátku proti němu bojoval a spoléhal jedině na osvobozené masy lidu bez pánů, s nimiž budeme mít my, Slované, všichni k svobodě blíže. Naši toho vzpomněli nejednou ve svých londýnských úvahách o hlavních problémech slovanské politiky a byli vděčni Adolfu Černému, jako „jednomu z těch, kteří uměli proniknout do hloubky všech slovanských otázek a problémů“ a kteří se přitom „neodchýli-li od naší tradice a od našich ideálů“. Rokytovy směrnice byly od počátku přesné a správné. Proto se dodělaly zrovna s matematickou jistotou výsledků. I to zvedá se v pozadí jeho dobře promýšlené básnické dráhy. I tato dobře namířená dráha musila dojíti k vysněnému cíli. 91 Rokyta psal na konci první světové války tklivý pozdrav stařičkému Adolfu Heydukovi a blahopřál mu k simeonské radosti, že jeho oči uzřely požehnanou radost našeho osvobození Tento pozdrav dal by se po děsnější válce opakovat i Rokytovi. Rokyta dožil se však ještě i čehosi většího: vítězství Slovanstva nad němectvem, spojení Slovanstva a jeho solidaritu pod Ruskem, naplnění Kollárovy myšlenky vzájemnostní. Stalo se, co si Kollár přál: Slovani nejsou již podnoží cizího, jsou samopány ve svých zemích, a není mezi nimi pánů a otroků, každý, i nejprostší a nejchudší jest samopánem. K tomu všemu přispěl publicisticky a básnicky i Jan Rokyta. Jeho nová kniha jest, doufám, již definitivní tečkou za jakoukoliv porobou u nás. Dovedeme-li si ovšem spravedlivě a bez jakéhokoliv násilí jeden na druhém vládnout sami sobě. Za to jsme odpovědni dějinám i budoucím pokolením, a za to děkujeme i Janu Rokytovi, jenž se o to vše zasloužil a jenž nám tuto odpovědnost přikazuje jako svůj odkaz.
Dr. Albert Pražák
92 POZNÁMKY
K TITULNÍMU LISTU:
Jindřich Vodák dne 19.VIII.1939 v posudku o mé sbírce „Věrní a odhodlaní“ i o jiné mé činnosti mně na konci přál, abych ještě napsal „Nové písně osvobozeného otroka“, čímž bylo řečeno, abych se dočkal osvobození. Dočkal jsem se, díky Bohu, ale Vodák, žel, již 10. IV. 1940 zemřel. Vděčně ho budiž vzpomínáno za jeho vážnou, vždy přímou a nesmlouvavou, ale spravedlivou a nikdy stranickou kritickou činnost, jíž sloužil naší literatuře i divadlu.
K BÁSNÍM:
VĚRNÁ DRUŽKA
Na požádání o příspěvek poslal jsem tuto báseň Anně Ziegloserové pro č. 1. „Ženského obzoru“ na rok 1940. Uvítala ji srdečným dopisem, dostal jsem později také oklep, ale s poznamenáním, že censura báseň nepropustila. Zanedlouho potom byl časopis zastaven. Anna Ziegloserová byla 11. VI. 1942 zatčena a již 3. července (podle zprávy gestapa) zastřelena. Po zatčení až do posledního okamžiku života byla statečná a ještě jiné vězněné ženy povzbuzovala. Čestná jí bude pamět nejen jako vážné spisovatelce (autorce románu „Bóra“ atd.), ale i jako neohrožené mučednici za vlastenecké smýšlení.
Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE!...
Podnět k této básni mně dalo poslání „Církvi anglikánské, zmítané dosud rozmanitými bouřemi“, úvod to k „Napomenutí církvím“ (1660). Viz J. A. Komenského „Poselství Jednoty bratrské“ v překladu Dra J. Hendricha. (1940, nakl. Kalich.)
[93] HRADECKÉ VĚŽE
gotického chrámu sv. Ducha (v němž byl původně pohřben Žižka) jmenují se Červené, neboť chrám byl ve 14. století vystavěn z cihel a neohozen. Vedle chrámu byla v druhé polovině 16. století postavena věž z pískovce, i říká se jí Bílá.
PŘEDTUCHA
byla napsána po vypovězení války Sovětskému Rusku.
MILIONY BRATŘÍ
Báseň napsána po přání skladatele Jarmila K. Burghausera ke zhudebnění. Po ní teprve jsem psal další „Nové písně“.
DĚTI, DĚTI!
Psáno do pamětní knížky malé Evičce Bartuškově v Písku.
KOMENSKÝ
Míněn jest Rembrandtův obraz „neznámého starce“ v Galerii Pitti. Čech v něm na první pohled poznává Komenského, jak zjistil již Gustav Jaroš. – Jedině tato báseň mohla býti za války otištěna (v „Jednotě bratrské“); censura v ní patrně nevytušila povzbuzující význam pro tehdejší naši hroznou přítomnost.
[94] OBSAH
I. Z NOVÉHO OTROCTVÍ
VĚRNÁ DRUŽKA13 PANE, ODPUSŤ JIM...15 HORY, NAŠE HORY!17 PATNÁCTÝ BŘEZEN 193919 VELKÝ PÁTEK22 PÝCHA24 DEN SVOBODY 193926 POLSCE28 NEBYL STVOŘEN ČLOVĚK...30 DLOUHO-LI JEŠTĚ?32 BĚDA!34 BUĎ VŮLE TVÁ...38 PRYČ ODTUD, SATANE!40 MÁ JEST POMSTA!42 Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE...44 PATNÁCTÝ BŘEZEN 194246 HRADECKÉ VĚŽE48
II. DO NOVÉ SVOBODY
PŘEDTUCHA57 HLAVY VZHŮRU!59 MILIONY BRATŘÍ61 DĚTI, DĚTI!62 KE KOŘENŮM!63 KOMENSKÝ65 ZVON67 POCHODEŇ OTCŮ68 ROZVIŇTE PRAPOR SLOVANSKÉ SHODY!70 PRESIDENT OBNOVITEL72 K PRÁCI!74
III. JAN ROKYTA
POZNÁMKY93
[95] Autor JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ) Název NOVÉ PÍSNĚ OSVOBOZENÉHO OTROKA Doslov o autoru PhDrPhDr. ALBERT PRAŽÁK Vydal KALICH V PRAZE II. Roku 1946 Vytiskl grafický ústav J. OTTO & RŮŽIČKA V PARDUBICÍCH Obálku a kresby navrhla ZDENKA BURGHAUSEROVÁ Vydání PRVNÍ Cena Kčs 40·– BROŽ.
E: tb; 2006 [96]