NEBOJ SE, TOLIKO VĚŘ!

NEBOJ SE, TOLIKO VĚŘ!
„Neboj se, toliko věř“ – tak Písmo těšilo nás, když na bratry hnali do boje naše syny a otce, když k dělům je spřáhli, pušky jim vtiskli, šavle a bodce, bratry i nás by pak mohli k zemi přitlačit snáz. Letěla vichřice zloby, celý vznítila svět, i základy jeho otřásla, trůny rozkolísala – náš ostrůvek víry pevně stál v moři, zem naše malá, v strádání dočkal, až s dětmi volnost přišla mu zpět. Všichni jsme doufali v mír, že války svět už je syt, tož pracovat s chutí začli jsme, kopat, orat a vláčet, sít, vymýšlet plány, stavět – a drobné půtky též stáčet, lépe jak zříditi vše, jak různý radil nám cit... Nedlouho vytrval v míru válkou ztýraný glób – zas bouřlivé mraky začaly hřmíti z hluboka z dálky, pak blíže a blíže hřímal a soptil divý zjev války, rozpoutal horší než blesky peklo drtivých zlob. Mocnosti světa se spikly, každá svobody vrah jen otroky mít chce, jiným chce každá krutý být vládce. Zas v moři jsme ostrov – maličké ty však neboj se stádce, ať si svět nenávist sije vůkol, hrůzu a strach. Víru měj v sebe, v svou pravdu, v poctivý cíl svůj ochránit ostrov, zvelebit, vzdělat, vyplenit hloží a bodláčí, všem by rodila dobro drahá zem boží – víru měj, nade vše moci že jest Síla všech sil. 18 Když se svět rozzuří hůře nežli divoká zvěř – jen vánkem-li Síla dechne, vše změní podle svých plánů, jež tisíci let se měří, ne chvilkou. K věčnosti lánu pohlížej tedy, svůj pluh jím řiď – a neboj se, věř! 22.V.1938.
19