BRATREM JSEM NAZÝVAL VÍTR...

Jan Rokyta

BRATREM JSEM NAZÝVAL VÍTR...
Bratrem jsem nazýval vítr ve věku mladém – nyní mne nevlídně provívá chladem, bratra již netěší, nešetří. Unikám před ním do klidu závětří, odkud se dívám, jak všecko se ve větru zmítá, vzpomínám, racek jak bujně v něm nad mořem lítá, v zátiší spřádám dumy, co asi živému sluchu v korunách šumí – smutek mne jímá, že s větrem o závod nemohu letět v dál, do výše stíhat obtížnou úlohu. Kéž jen můj národ si zachová mládí, s větrem dál, dále vždy o závod pádí, vichru, ni bouře, ni blesků se neleká v rozletu za cílem nejvyšším člověka! Chtí-li však pravdu a zemi mu uchvátit, pevně ať stojí v největší vichřici, v největší bouři a v boji, od svého o píď, ni o vlas ať nedá se pohnouti; s věrou, že po noci nejdelší zapějí kohouti, stráží ať bdělou stojí i temné za noci – světlo však denní mu přijde zas k pomoci, nebeským jasem jej posílí, obludy temnosti rozptýlí, nové mu vlije síly den bílý. Zem svoji drahou, hrad pevný svůj obhájiv – k rozletu o závod s větrem zas dalekých, vysokých do světů! Pravda když bude mu mocnou a zářivou perutí, 34 žádná moc temna mu okovů nevnutí – pravda když bude mu nápojem života, nikdy ni stáří ho nepojme tesknota. Peruť tvá nechť se vždy s větrem k závodu druží za cílem lidstva, národe jinochu, muži! 18.VIII.1938.
35

Básně v knize Věrní a odhodlaní: