JAN HUS
Byl hlasem, který volal v suché poušti,
kde větry plodonosnou vzaly prst,
že zbyla jenom kostra země holá,
k níž sotva trávy hrst
se tu tam tiskne, kořínky v ní vpouští –
byl hlasem, který z pustin k lidem volá,
že nic mu neodolá,
vše jde, kam ukazuje boží prst,
neb s bázní ukrývá se v šeru houští...
Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?
Zda hlas ten v srdci máš?...
Byl pramenem, jenž tryskal z tvrdé skály,
když zasáhla ji Mojžíšova hůl,
v němž voda živá v poušť se vyprýštila
a zúrodnila důl,
že v brzku květy na břehu se smály,
že jarní zeleň oku, srdci milá
kraj vůkol ozdobila –
a Prahy půl a českých vlastí půl
rtem žíznivým té živé vody pila...
Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš,
ten pramen v srdci máš?...
13
Byl zvonem, s betlémské jenž věže zvučel
až do šumavských hvozdů v modrou dál,
až k temné chvoji krkonošské kleče
i v kraj, kde Radhošť stál –
zněl velebně i jako bouře hlučel,
i zvukem srpu zněl i třeskem meče,
že poslouchal jej kleče
lid boží a lid ďáblův se ho bál,
když hromem odrážel se horských u čel...
Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?
Zda zvon ten v srdci máš?...
Byl ohněm, kléry pálil hřích a pýchu
a česká srdce rozněcoval v žár,
že za pravdu z nich šlehal plamen bílý –
a za to zloby spár
jej uchvátil a karatele hříchů,
vrh’ na hranici, aby v krátké chvíli
shořely jeho síly
a plamenů by zahubil jej svár,
že sám jak oheň šlehl v českou líchu...
Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?
Zda žár ten v srdci máš?...
Byl českých dějin mocným, velkým duchem,
jenž kalich nám a knihu v ruce vtisk’,
14
jenž pronikl nám do kostí a do žil,
krev popoháněl v trysk,
zpěv božích bojovníků když zněl vzduchem,
štván k popravišti až vždy znova ožil,
řeč synům do úst vložil,
by zněla, hledajíc jen věčný zisk,
že pozorným svět naslouchal jí sluchem...
Zda, Čechu, ducha toho vzpomínáš?
Zda též jej v srdci máš?
Víš, že byl Hus tvé minulosti smyslem?
Že ohněm byl, jímž plápolal tvůj děd?
Že zvonem byl, jenž vlast tvou rozechvíval?
l pramenem, jenž ret
tvých otců napájel a v údu, svislém
již mdlobou, budil nové síly příval?
l hlasem, který vzýval
nás za pravdou a proti všem se zved,
kdož před ní pod zem zalézali syslem?...
Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš?
Zda vše to v srdci máš?!...
15