HUSOVY OHNĚ

HUSOVY OHNĚ
Po návrších ohně planou na památku Mistra Jana, kolem každého se kupí hrstka Čechů rozzpívaná. A když dozněl u hranice starý chorál táboritů, o Husovi, o Kostnici řečník mluví v ohně svitu. O tom, jak se pravdy držel, byť jej štvali jako chrti, o tom, že, než zapřel by ji, raději šel umřít smrtí. A když dozněla ta slova, ozvěnu slyš hřímající: starou píseň Táboritů „Kdož jste boží bojovníci...“ Husity snad doby nové oblévá těch ohňů záře? Rozhlížím se, pohnut v duši – všude zřím však známé tváře, syny zřím a dcery církve, která Husa upálila, kterou řečníkova ústa právě byla odsoudila... 16 Pobloudilí potomkové rodu Mistra Jana Husi! Což se hanbou nezalknete, nepukne vám srdce v kusy, že jste nyní dětmi Říma, který proroky vám pálil, který s pluky všeho světa jako bouř se na vás valil? Bídní lháři, pokrytcové, zpátky! Pryč té od hranice! Nemnožte lží svojích počet starou píseň zpívajíce! Zpátky! Domů! Tam se skryjte, by vás oko nevidělo – a i doma před svou duší zastřete si tvář i čelo! Ať vás v nitru oheň pálí, jejž jste byli zanítili, husitů a táboritů potomkové pobloudilí! Oni pro pravdu šli na smrt – vy jste živi stále ve lži. Chcete-li slout jejich dětmi, přikázání znejte. Nelži! Nelži slovem ani činem, ani mlčícími ústy, 17 chceš-Ii Husa vzpomínati, za pravdu jenž v dým šel hustý. A až rok se s rokem sejde, který v budoucnosti dřímá, rozněťte zas Husův oheň – ne však jako děti Říma! 18