RODNÉ MĚSTO
Strmé střechy hustou řadou
pod krytinou prejzů rudých,
ostré štíty do náměstí,
dvě dál, tři uličky chudých,
nade vším dvě z rudých cihel
věže chrámu boží lásky,
vůkol ozubené hradby
z rudých cihel, bašty, hlásky –
a to všecko na návrší,
pod nímž v dál jdou lány plodné,
Orlice kde v Labe ústí.
To bylo mé město rodné.
Žižka v jeho hradbách dlíval,
v chrámu lásky chýlil skráně,
než své houfy ze bran vodil
bránit pravdy jménem Páně;
a když hlíza podhlodala
mužnou sílu jeho ramen,
měšťané zde jeho tělo
skryli pod chrámový kámen –
a že otcem jejich býval,
s osudem svým jméno shodné
Sirotků si vyvolili.
To bylo mé město rodné...
26
Minulo pět dlouhých věků
a čas všecko změnil z kořen:
Padly rudé zdi a bašty,
za domem dům padal zbořen,
Sirotci šli za svým otcem,
zmírajíce doma, v dáli,
a i kosti otce Žižky
z chrámu boží lásky vzali – –
Ze všeho jen jedno z dávna
zbylo do dnešního do dne:
Orlice a Labe řeka.
To jest moje město rodné.
K rudým věžím, v jejichž stínu
Žižka dřímal v hrobky skrytu,
přibyly dvě šedé věže
řádu otců Jezuitů,
kopule i nová vstala,
při níž bílá věž se tyčí,
tiara se na kopuli
zlatem leskne s nebes klíči –
a dál vprostřed na náměstí,
jako v zem když meč se vbodne,
Vítězné sloup Marje Panny...
To jest moje město rodné...
27