DVĚ CESTY

DVĚ CESTY
Řím a žoldnéř na cizí nás cestu svedli, kolem hrdla provaz konopný nám spředli, na něj pověsili škapulíř, k noze kouli, na ruce nám dali pouto – a my vlečeme se věky s tíží touto suchopárem v dál i v šíř. V dálce na obzoru zříme cestu jinou, dub a lípa s ní se snoubí v alej stinnou, kterou v dávných dobách kráčel děd v středu dětí svojich, po boku své ženy, kam mu ukazoval Mistr upálený: za sluncem a volný vpřed. Noha s koulí šine se, kde cizí cesta, ruka v poutech při ní staví vsi a města, hrdlo v tísni pěje cizí zpěv, dál se valíme, kam proud, jenž strh’ nás, proudí – ale srdce občas k cestě v dálce bloudí, kam ji vábí dávna zjev. Husitské tam v těsných řadách táhnou vozy, nepřátelům země rachotem svým hrozí: v předu Žižka bílém na oři, hejtmané kol něho vážných, přísných zraků, dál lid různých zbraní, cepů, sudlic, praků, Táboritky, Táboři. 43 Líto lest nám staré cesty, opuštěné, ale proud nás dál a dále od ní žene, že se bojíme mu opříti; nechce se nám opustiti nové chaty, ba i na kouli a pouta, provaz klatý zvykli pozdní husiti. Tak se stále s cesty k cestě potácíme: jednou s břemenem se denně plahočíme, k druhé srdcem zpátky toužíme, v jedné cítíme se raby bezmocnými, na té druhé víme, že jsme byli svými – ale k ní jak, nevíme... Ba i když nám radí kdo, ať odvrhneme škapulíř a pouto – my jej okřikneme: Nač ty pošetilé útoky? Co čas vzal, jest nenávratně, dávno vzato, svorným i z té nové dráhy kyne zlato – – A jsme dále otroky... 44