PÁTÝ STAV

PÁTÝ STAV (Českému dělnictvu)
Od hlavy nám král a církev ubíjeli volnost svědomí; kdo se druhdy nejvíc přede všemi skvěli, první ze všech umírali za čin smělý – hvozd by vymýcen byl český, létly z mračen první blesky staré ve stromy. Uťatá když hlava padla, lámán kolem po údu byl úd – zmítala bouř kmeny, podrostem a stvolem, až se posléz rozletěla širým polem: hrady, tvrze, města, chaty dravou bouří v plen jsou vzaty za kacířský blud. Pán i zeman, měšťan po nich trpěl muka, za svou víru vstav – až pak dlouhou trýzeň, při níž srdce puká, nesla zmozolená, tvrdá selská ruka; za svobodu přesvědčení do sedmého pokolení trpěl „čtvrtý stav“. Tělo krvácelo z ran – a v pouta pevná jat byl volný duch, 55 ve zdi chmurné, vlhké, v řetězy a břevna... Dávno ztichla sic bouř zuřivá a hněvná, slunce nevzešlo však po ní; mraky dál se nebem honí, dusnem plní vzduch... Přešly věky. Nová doba křídly bije ve svět daleký. Čas, by vzlét’ náš duch, jenž dosud zajatý je, aby vzpřímily se nahrbené šíje, aby to, co ubíjeno, sáhlo zase pro své věno jako před věky. Nejdéle „stav čtvrtý“ hájil svobodu si, volnost svědomí, nejhustší jej nyní tma jak v půlnoc dusí. V temnotu ať světlo nyní nésti zkusí „pátý stav“, jenž v brány buší, v odvěký ať žalář duší bourá průlomy! Silné pěsti má, v nich sochory a mlaty, dláta, perlíky – silnou vůli má a nadšením zrak vzňatý: nuže, vzhůru na ten žalář klatý! Rušte zdi, ať klesnou v rumy, duch ať volným křídlem šumí! – – Čas jde veliký! 56 Věčný běh svůj staví na svém rychlém oři, přes pět století ohlíží se zpátky: hranice tam hoří, která nám být měla, jiným byla zoří, na níž mřel, kdo ve lži nával čistý štít nám pravdy dával ve své závěti... Nuže, vy, kdo z práv jste ještě vyděděni, ale svobodni, strhněte již cár, jenž v Římany vás mění, a pak pravdy štít svém pevném na rameni ze všech první vyzvedněte – „pátý stav“, však první jděte vzhůru s pochodní! 57