ZA PRAVDOU
Pravdu, kterou s Husem hájívali,
přítel Páleč nyní potíral –
slova jeho bouřlivě se valí
jako mořský příboj na úskalí
proti tomu, jehož bratrem zval.
Pravda tu – zde druh a přítel v díle –
které k boku postavit se síle?
K přátelství, jež chová srdce sval?
K pravdě, k níž chce křídlo duše bílé?
Hus šel s těmi slovy za svou duší dál:
Volím věčné, opouštím, co zdejší –
Páleč přítel, pravda přátelštější!...
Spor v tvé duši rozpoutal se, druhu:
proti přítomnosti – minulost.
Rád bys mezi nimi sklenul duhu,
požíval mír v jejím polokruhu –
stín však na ni vrhá sporu host.
Co kdys v záři bylo, je teď nocí,
kde dřív požehnání zrálo otci,
nacházíš teď ohlodanou kost –
k pravdě otců táhne tě to mocí,
přítomnosti pout však nejsi prost...
Zvol si věčné, opusť, co je zdejší –
Páleč přítel, pravda přátelštější!
66
Poznal jsi, že nemůže být smíru
mezí tím, co bylo, a co jest;
kdo zval oheň na náš rod a síru,
žahadly nás ubodával štírů,
za pravdu nám dával klam a lest –
že nám nemůže být věrným bratem,
byť nás mámil kadidlem a zlatem,
byť i ukazoval k výši hvězd.
Poznals to – a neutíkáš s chvatem?
Ještě ptáš se, kterou zvolíš z cest?
Zvol si věčné, opusť, co je zdejší –
Páleč přítel, pravda přátelštější!
Rozumím, ach, vzpomínky tě vábí:
dětská víra, jež ti hořela,
když tvé síly ještě byly sláby,
znamení, jež ruka matky, báby
kreslila ti s chvěním do čela,
staré zvyky, staré obyčeje,
s nimiž srostly žití tvého děje,
pokud číše mládím kypěla –
vše to ve vzpomínkách se ti skvěje,
ač tvá duše jinam vzletěla...
Zvol si věčné, opusť, co je zdejší –
Páleč přítel, pravda přátelštější!
A pak: bolestno jest rozetnouti,
co bývalo dosud spojeno,
s čím jsme srostli na života pouti –
67
pusto bude, až se všechno zhroutí,
co nám bylo dáno za věno.
Nepohorším bratra, sestru svoji,
že jsem přetrhl nit, jež nás pojí,
již nám předlo jedno vřeteno?
Bratrství zde, pravda tamto stojí –
před čím, před čím schýlit koleno?...
Zvol si věčné, opusť, co je zdejší –
Páleč přítel, pravda přátelštější!
Hranice, viz, není uhašena,
plamen její věčně bude žhnout:
v záři její bude zkrvavená
vždy se tobě jevit zem tvá, žena
krásy nejmilejší, těžkých pout;
plamen její ozařovat bude
lež tvou, která s tebou chodí všude,
když ji nemáš síly odvrhnout –
v studu před tím ohněm záře rudé
by ses ukryl, marně hledáš kout!
Zvol si věčné, opusť, co je zdejší –
Páleč přítel, pravda přátelštější!
68