ROZMLUVA.

ROZMLUVA.
[39] ŽOLDNÉŘ: Je viděls letět? Jeden za druhým se do hlubiny poroučeli v ráz ti jednuškové pyšní, protivní – a s jaké výše! Jeden za druhým, Slavata, Fabricius, Martinic a žádnému se asi nechtělo. To věřím. Já bych také neměl chuť na výlet takový. Však dobře jim – už nebudou víc drásat českou zem. KRÁLOVSKÝ VRÁTNÝ: Ba, nevím, nevím. Kdysi na lovu jsem byl a viděl, naši myslivci jak postřelili v lese jezevce. Z nich jeden chtěl ho chytit za nohu, ukázat druhým trofej baňatou – a jezevec – už ležel neživý – se zakousl mu přece do ruky. Ba, nevím, nevím. Leccos vídal jsem a zdá se mi, že tato škodná též se ještě jednou vzchopí na nohy. 41 ŽOLDNÉŘ: Ty starý mluvko! Všemu rozumíš a myslím ničemu. Co? Pravda-li? VRÁTNÝ: Nech starou hlavu. Jinak na vše zří a uvažuje jinak, nežli vy – co holobrádek ví dnes o světě! Jste horkokrevní jako Mates Thurn – tys z jeho družiny? ŽOLDNÉŘ: To chlouba má. Pan Mates z Thurnu pán je statečný a má dnes radost. Jednuškové už šli k čertu, věčný pokoj dají nám, přestanou dráždit, staří lišáci. Však dost se u nás napáchali zla. Příkoří různá. Kdo by o všem věděl – jen cosi slyšels’, páni více ví a znají infamie podstatu. My sloužíme a rvem se, když je s kým a teď snad bude. VRÁTNÝ: Také myslím si, jen aby z toho horko nebylo všem našim. Rozvaž, páni takoví jsou přece mocní, vidí daleko, ví, oč se opřít. Císař ozve se. ŽOLDNÉŘ: Eh, ať se ozve. Což pak nemáme též zbrojných houfů, mečů po boku? Byl mocný Chlumský, mocný Martinic. Hrozili našim. A přec letěli! Jak pěkně! Hrome! Pěkně letěli!! 42