CHYCENÝ DROZD

CHYCENÝ DROZD
Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým. Chytal a prodával drozdy. Přes květen, čert panský zákaz vem, bezkydské prosmýčil hvozdy. Vybral ta střapatá ptáčatka, když se jim kabátek shustil, samečci počali zpívati, kačky do svobody pustil. Sestárl – potkám ho s ptáčetem – Jak jde řemeslo? A spěchám. Ni, to je kořist má poslední, toho si pro stáří nechám. Za měsíc přišel jsem do stryka. Pták tich a vážný jak bača (24) – Stryku, to ptačisko vysmyčte, nězpive – bedźe to kača. Mudroku, pod zobák podiv se, jak se ten černý pruh stáčá – Chceš učit starého ptáčníka? Sameček – nimo (25) že kača. Po letech stryka jsem navštívil, sivý jak myš, ticho hledí, z dýmečky obláčky vypouští, krotký drozd na stole sedí, 61 sivý a tichý jak starý stryk, vážný a hrubý (26) jak bača – Stryk se za ušima poškrabal – Synku, měl’s pravdu – je kača. Do lesů nělza víc. Ptáčátku pohladil hlavičku jemnou: Něch kača, něch mi nic nězpive, nech už tu dožije se mnou. Tak také dožijí básníci. Do světa písně ven pošlou, smutek si nesou za výslužku v samotu v budoucnu došlou. 62