1864–1904

Petr Bezruč

1864–1904
Šum Labe slyšel, viděl nad Brandýsem červánky mládí svého hořet krajem, Vltava v duši těžkým psala rysem fabuli žití, utkvěl nad Dunajem. Let čtyřicet lid horkou pouští táhne. Kost z kostí jich, však ne krev z bídné krve, květ z jejich luk, však ne, co na ostrve ssečeny padnou, než co kosu zlomí, tož jeden z těch, co od Sinaje hromy k národu mluví a kam rukou sáhne, (kdo miluje, ten bije) masku strhne, tam modlu skácí, oštěpem kam vrhne, (při každé stezce jsou) – daleko od Dunaje v svůj hledí kmen, jenž postaví se křečkem při plném poháru před děckem, před starečkem, vždy oddanost zpečetit hotov bojem, vítězstvím u Visu a hrobem před Dobojem, vždy hotov k Sadové a hotov k Solferinu, grunt dědů dát a vylít krev svých synů za úsměv vznešený, rab modré krve, kněží, za panským kočárem až na kraj lesa běží, k těm, o nichž čteš ve foliantu lichém, že předci jich prý stáli pod kalichem, 134 k těm těžkým mluví slovem, řinčícím jak vůz válečný a tuhým jako kovem, že věřil bys, kdo toho věštce slyšel, že jiným jest a čist že z ohně vyšel. Lid neslyší? – Los věštců od staletí. Za jinou výzvou davy v řadách letí, jiného hesla dbají, velitele, jenž sladký jest, však nemá pravdy v čele, (lid ženou jest, jen lichotníku věří) v těch těžkých chvílích, kdy se kolem šeří, kdy zoufal bys, kdy básníkova strofa jen hořkým úsměvem je filosofa, v chaosu kolem sobě sám jen bod, na sever hledí, jak ten svatokrádce, ten řecký exul, rouhač, šašek, zrádce na boj u Kozích Vod. Už tak či tak. Nech divná sudba zraje, nech v břehy bije bílý bouře syn, nech kdo a co chce přes naše jde kraje, jen věštba nech nám zvoní od Dunaje rtů z nejlepších, jež vzbudil Hospodin. (Báseň psána k 40. narozeninám J. S. Machara.)
135

Básně v knize Slezské písně: