Před plesem, o plesu a po plesu.

Hynek Grunert

Před plesem, o plesu a po plesu. (Deklamace pro dámu).dámu.)
Ach, konečně se přiblížila chvíle, kde dojdu dávno kýženého cíle a jednou zas se na ples podívám. Ó, na plesy já ráda chodívám, neb tanec hlavní mojí ctností a všechno tančím s velkou dovednostídovedností, tak že by lehko zdát se mohlo světu, že byla jsem do konce u baletu. Již loní ve spolkovém bále to po celičkém znělo sále: „Hle, půvabně kterak se vznáší, za ní se ni dost málo nezapráší, nožkou se země sotva dotýká!“ a jiná chvála všeliká. Ba dokonce, já dím to bez zdráhánízdráhání, mi řekli, že jsem k zulíbání. Ó, jak se těším opět dnes na ten ples! Již vím, jak budou mladí páni stát u vchodu na čekání, a sotva, že se objevím, je kolem sebe zřím a všichni – o, toť roztomilá věcvěc, mne budou prosit za tanec – ten na čtverylku, prvníprvní, druhou, třetí, ten na valčík se zase zadat letí a každému zřít na oku, jak dám se jednou do skoku a k tanci jak jen nohu zvednuzvednu, 43 že po celou noc neusednu. Teď ale zase k práci čile – (přistoupí k zrcadlu:) a neztratiti ani chvíle! (ohlíží se:) Ta vlečka snad je dlouhá dost! Teď náramky a jiný skvostskvost, nejlepší zlaté náušnice, prstýnky – jiných tretů více, sem do vlasů tu květinu (béře vše) a pak, věc ještě jedinu – kde skřínka s voňavkami, líčidlem? (vezme skřínku) Ó, rychle – rychle – sem s ní, sem! (k obecenstvu) Netřeba se mi líčit sic a malovat si teprv líc, vím, že k tak mnohé vzácné ctnosti jsem také krásná dosti – leč činím tak, že je to módou – a pak to nemůže být – škodou! (ustoupí od zrcadla) Tak, a teď vše hotovo, a k tomu ještě v krátkém čase, že bych se třeba zítra zase chystala na ples na novo. Teď rukavičky a pak do vozu, do veselého tance lomozu. Již v samotě vás tuto pozanechám, a s radostí tam na ples spěchám! – (činí jakoby odcházela, pak sedne) – – – – – – – – – – Jaký to ples – již jsem tu hodinu, a polku netančila jsem ni jedinu, a berních Lízi, husa hloupá, 44 jež v tanci se jak kachna houpá – zdaliž to není zrovna hřích, jde z jedněch rukou do druhých. Toť skoro zdá se jako navedení, bych nemohla se dostat ku tančení. – Ach, ticho – tu jde jeden již – jde sem – jen blíž – jen blíž! Nu – pojednou stojí – což se mne bojí? Jen blíž – já tanečníka hledám – vám, pane, jistě košem nedám, vím, že jste dobrý tanečník! Jde dál – oh, ten ohavník! Ať jde – vždyť tančí jako špalek. S ním tančit, to bych si tak přála, je dobře, že se zalek, sic bych mu sama košem dala. Hle jiný – ten pro mne jde jistě, jak hezky vypadá, tak vkusně, čistě, to zajisté je úředník a převýborný tanečník. – Ach – ano, ano – sem jde, sem! Již pojď, můj drahý, mne si vem! (povstane) Cože? – On vzal tam slečnu Katy? Ó, pryč s tebou, ty muži klatý – což nevidíš, že já tu jsem? (sedne) Ach, teď nahlížím bludu svého, mníc úředníka v tobě vzdělaného, tys pouze hloupým písařem! – Však viz – ten mladý oficír! (vyskočí) Nur weiter – weiter – ich bin hier! – Je Němec, co však z toho, 45 jen tančí-li rád hodně mnoho. Jde ke mně sem, či tam – k té bledé? (zlostně) Ba na mou věru, jí zas k tanci vede! Ó, muži – muži, jaký zrak to máte, či schvalně se mi vyhýbáte? (sedne opět) Takový hejsek pyšně zvedá bradu; což myslímyslí, za čest že si kladu, když on mne vezme ku tanci. Ó, páni vlastiobranci, rač písařem já za vděk beru, než kterým z vás od militéru. Leč dnes ni písař nehlásí se, každý jen zvědav obchází jak kocour, blíží-li se míse, kde vřelého se něco nachází! – Však nebudu se proto trudit a pouhým díváním se nudit, (vstane) zde jak by bral mne na nože, rač domů půjdu na lože. Jen sečkat kdybych chtěla chvilenku, mohla bych použíti volenku a vytančit se hodně mnoho – však není žádný hoden toho. Pro dnešek dost, však to se vsadím, že podruhé to vynahradím. (Odchází jakoby z plesu, u dveří se obrátí a vejdevejde, jakoby domů přicházelapřicházela.) Ach, jak mne blaží, že jsem doma, nemáte ani ponětí, a hněvem chvějícíma rtoma dím, seže mi bude v paměti ten osudný tak pro mne ples a co zažila jsem dnes. 46 Kterak se smála Katy, Lína, a mnohá ještě družka jiná, když k odchodu jsem již se měla a taneční sál opouštěla – ba zítra celý svět to bude vědět, že celý večer zůstala jsem sedět. Pryč s kytkou tou a pryč ten skvost! (odhazuje vše) Jak vidím to, mám ihned zlost! Zlatnický celý zavěsím si krám a lehkověrná za to mám, že žádné není nademnou a já že plesu královnou, že vytančím se do sitosti – pak sedím – o té zlosti! a na jiné se mohu dívat, ba dlouhou chvílí třeba zívat – kterak se bavíbaví, jenom hledět. Toť mohu raděj doma sedět! – Však pravím směle – ne – a nene, to víckrát se mi nestane, a byť by mne i všichni svatí zvali, dnes naposled mne v plesu uhlídali, leda by – chtíc předejít pohromu, tanečníka poslali mi do domu!

Básně v knize Šaškonády: