XXVI. Já u bran stojím ztraceného ráje,

Tereza Dubrovská

XXVI.
Já u bran stojím ztraceného ráje, Já u bran stojím ztraceného ráje,
je portál jeho navždy uzavřen, plod visí ještě, v žhavém slunci zraje – leč pro jiného vzchází bílý den. Bol poznala jsem, květy zvadly máje – můj zrak byl září slunce oslepen, já bloudila jak poutník šerem kraje – a za chimérou duše má šla jen. Teď před branami ráje smutně stojím, a zaklepati na dveře se bojím – v té dlouhé noci čekám do rána. Je Tvá to říše, království to Tvoje – má hořká radost, utrpení moje – lkám ve vyhnanství, z ráje vyhnána. 34

Kniha Svátky mé duše (1930)
Autor Tereza Dubrovská