IMAGINÁRNÍ DOPIS

IMAGINÁRNÍ DOPIS
Můj milý pane! V předtuše já vidím Vám již do duše, zřím pohled Váš i gesta, a vím, jak ztrnou úžasem, že já přec jednou psala jsem Vám do dálného města. Však střeste údiv, račte číst a pozorně můj první list, on věru stojí za to, neb každé jeho písmeno na vahách v duši váženo je přísně jako zlato. Jen nevím, kterak začít mámmám, a proto napřed sdílím Vám, že smutno je mi tady, že podzim přišel chladný, zlý, že park je žlutě provlhlý a pusté promenády. Já sedám doma den co den, mrak černý zří mi do oken, a hledím si jen šití; teď robím tucet košilí a ruka-li si popílí, do týdne mohou býti. 32 Zda vskutku budou, nevím však, neb práce jde mi všelijak od ruky nemotorné; však za to lehce hlavou mou zas myšlenky i plány jdou, ač smělé ne ni vzdorné. Jen podivné. A jasně vím, že nelze věřit učením, těm o svobodném chtění, že člověk – otrok vteřiny, a často že mžik jediný mu cit i vůli změní. Tož slyšte. Včera z večera, když jizba padla do šera a stíny v ní se slily, cos divného se stalo mně; v mé hlavě, navzdory vší tmětmě, se mlhy vyjasnily. Než začnu o tom dlouze psát, chci po jedné se věci ptát, po věci důležité. Nuž, povězte mi, příteli, o jisté letní neděli zda dosud ještě víte? 33 Zda vzpomínáte, co jste chtěl se dozvědět, však nezvěděl v té chvíli, kdy jste zvídal? Zda víte, jak jste se mne ptal na žití cíl a ideál a jaká slova přidal? Mně tenkrát, žel a pohříchu, ta vážnost byla do smíchu, já zlomila ji v půli. Však po včerejšku taju přec a chci Vám sdělit mnohou věc za dobrou Vaši vůli. Však váhám, přímou zpověď mi ač ulehčuje vědomí, že mluvím ke známému, že mohu žití svého běh jen v šedých kreslit obrysech, vy barvy najdete mu. A první klíč (je na snadě) Vám dávám k oné „záhadě“ hned v první větě prosté: jsem dívka z dobré rodiny a mám k ní respekt povinný, jenž každičkým dnem roste. 34 A její dobré tradice já miluji co nejvíce a chci jich vždycky dbáti, a proto pokračuji tím, že spravedlivě vyložím, co o nás řekla máti. Neb na náš poměr máti má, ach, nezří mýma očima, má vlastní názor jaksi: je krásné prý vždy přátelství, moc krásné, prý, leč ona ví, že hatívá se v praksi. Já nevím. Ale ona prý zná mnohý konec nedobrý, však pomlčí prý o všem, neb věří všechno dobré jen o Vás: že vždy jste gentleman, a já vždy hodná, ovšem. Tak vidíte... Ó můj milý, já váhala jsem ne chvíli, než začnu chválu psáti – teď cítím však, to musí být, svou skromnost musím odložit, vždyť jste mne přec chtěl znáti! 35 Jsem tedy hodná. Ve mně je to nejlepší juste milieu, to, které u nás vládne a které přešlo docela mi do duše i do těla a změny nezná zrádné. Já nenávidím bouřný smích i vzlyk i jásot, vznět i hřích, a otce ctím i matku, ba šiji také po chvílích, (viz zmínku o těch košilích, hned psaní na začátku). A nikdy doma svatý mír já neruším hrou na klavír či nepřístojným zpěvem, a nebýt hloupých cigaret, já řekla bych to sama hned: jsem vzorným dívčím zjevem. Však bojovat i s tímto zlem,zlem je nyní mojím úmyslem, neb pro klid v budoucnosti se hodná dívka lecčeho, co bylo by mu škodného, vždy dobrovolně zhostí. 36 A pro ten zardousit chci i hlas, jenž lákával mne na Parnas a za bludičkou slávy; kruh přání mých je zúžený, ty Boženy, ty Růženy již nebouří mé hlavy. Jak vidíte, toť záruk dost za minulost i přítomnost i za budoucna krystal, neb nikdy skryté vnadidlo ni dravé, neodbytné zlo mi osud neuchystal. Já zášť ni lásku nežila, má minulost jak mohyla nad prázdným hrobem ční jen, v něm nedřímá ni boj, ni taj, a zkoušky, kterých nedal máj, mi sotva chystá říjen. Teď konec buď však chvály mé, sám učiňte si resumé, vždyť znáte teď mé nitro, již netřeba, byste se ptal na žití cíl a ideál jak v ono letní jitro. 37 A že mi tenkrát, po hříchu, ta vážnost byla do smíchu, to prosím, odpusťte mi, vždyť dnešní list má tichý spád, ač chtěl se vlastně posmívat Vám i mně nepříjemně. Už z toho poznat musíte, co pravdy bylo v řeči té o pevném klidu mojím, neb přijde-li i minut pár, kdy srdcem pohne krve var, já hned je upokojím. A nyní sbohem! Zbývá sic zde jednu větu ještě říc’, však snad se dovtípíte, a ne-li, tak ji vypovím, až listem moudrým, rozšafným mi tento zodpovíte. To nemusí být hned a již, já vím, že s psaním máte kříž, tož neračte se lekat! Vždyť život můj, ač krátký byl, přec jednomu mne naučil a znamenitě: čekat. 38