V NOCI VÁNOČNÍ

V NOCI VÁNOČNÍ
Stín dorostl holého lesa a tiše stanul v hvězd plápolu, jenž zářil nehnutě, svatého děje stráž. A náhle ozval se půl hlas, půl vzlyk do tiše půlnoční: „Ne stále na syna, na otce mysli též!“ Můj tatínek byl pánem. Měl hlavu lví a postoj, který velí, však nežádá si šíje skloněné. Měl dalekozraký pohled, pronikavý, leč bez soudu obzíral života kolotání, neb jeho duší tekl hořký pramen moudrosti marné, který ústí v Lethe. Stín u modra lesního se v záři ztratil, však nový hlas a nový vzlyk děl ke mně, vzpomínkou zajaté: „Dál mysli, dál a ještě na otce!“ Můj děd, můj staříček, žil tiše a těžce zahluchlou maloměstskou idylu, občanům jejím stavěl vlídné domy, rub jeho klidu ztajený byl: ztráta, a donquichotský bludný úsměv často 327 se v rozšafná mu pletl rozjímání. Byl dojemný jak dítě s velkým nosem, když mluvil o svých vydařených synech, a sousedé za stoly s trnožemi se smáli do sklenic, jak něžně vede si svou sličnou ženu po prázdném horkém rynku nedělním. Stín jako dech se ztratil, ale vryvný hlas promluvil opět v zbožné zadumání: „Dál rozpomeň se ještě na otce!“ Praděda neznala jsem. Říkají: chtěl žít, z dvanácti synů jediný chtěl svět a jeho moc a jeho boha. A měl je chvíli. Potom ztroskotal a celý rod svůj učil přísné kázni a v bohabojné vedl odříkání. Na chvíli bylo ticho ztrnulé, hvězd půlnočních zářivé mlčení, nehybné, dlouhé stíny borovic ležely na nehybné rovině jak ztuhlé mrtvoly vojáků, kteří padli dnes, v noci vánoční. Však pojednou zas promluvilo ticho. Ne jeden hlas již a ne jeden vzlyk, 328 les kdyby nepněl holý, promrzlý, myslila bych: to černých větví šum jim zpívá – není pro ně jiného – sbor pohřební. Sbor ale povelel: „Dál mysli na otce a hlouběji!“ Již nelze, nelze dál. Je bez dědiců pamět, shořelých matrik písmo nemluví a stará bible opletená není růžencem letopočtu na deskách. Ohromná rovino nejzlatějších klasů, bezejmenné dílo tisíce mrtvých, všech, kteří nepromlčitelným právem odvěkých usedlíků drželi zemi na sta, na sta roků a nikdy nemluvili jinou řečí, než se mnou otec a já se synem, já nevím, jaký vzhled měl ten z nich, který by mojí krvi řekl: krvi má, kdyby se vrátil do své dědiny. Jak mohu vzpomínat si ještě hloub, ty tichý, vryvný, neústupný šume, vánoční noci dechu tajemný! Však drsněji on zase rozkázal: „Dál do temna se noř a hlouběji!“ 329 Za smutnými kopci v přesmutné zemi žil kdysi, kdysi zasmušilý rod, ctil krotké bohy, ale zlých se děsil, ostříhal oheň, děti své i ovce. Svit nočních bažin nedával mu spát a lačné vytí: vlk mohl odnést jehně nebo dítě, vlkodlak mohl jeho pak pít krev, z močálů povstat bludní duchové, rozmetat chaty, ženy znásilnit, pastviny pošlapati. A když se z jara slunce probralo a osvítilo zas jen bažiny a pusté pláně, po staletí rod zkazky vymýšlel o zemi, která štědřejší je k lidem a neděsí. A kdysi za jarního slunovratu povstali muži, ženy vzali, děti své i stáda a šli. A šli a šli let mnoho jako zim, v bezpočtů lesů zůstali jich mrtví, až stanuli přec v jarní končině, jež rovinou jim připomněla vlast, však vítala je mírným úsměvem. Tu první tucha boha dobrého rozňala se v těch srdcích dychtivých, a nový význam pro ně měl oheň domácí i hovada i žena s dítětem. Z těch drsně-mírných mužů jeden tedy byl prapradědem prapraděda mého. 330 Sám jména neměl, jak mám já je znát, ty hlase dotěrný a nepřehlušný? A jakou temnotu chceš rozervat svým novým, krutým: „Hloub!“ Tu mrazilo mne, jak by krve var se jinovatkou srazil, zčernal les a hvězdy zbledly do siného kmitu. V jeskyni na hrudi soka klečí nahý muž ruce si hřeje krví nevychladlou, nehty rve útroby, jež možno pozřítpozřít, a jásá, vyje, řičí radostí: „Já zabil, já!“ Že jeho kyj byl hbitější a těžší, chlupatá ruka nelítostnější a srdce ukrutnější – stal se mým otcem. Proto žiji já. Umlk šum, hlas umlkl i vzlyk, vánoční ticho stojí nad světem a člověk pláče do noci: je válka. 331