Vzpomínka
na tichý kout rodného kraje.
Ovzduším vane jedlí sytá vůněvůně,
v samotě lesní leží mrtvá tůně,
divoké kachny za dne plují na ní
a večer jde tam jelen píti s laní.
Den parný zvolna zmírá, kol se stmívá,
měsíc se z mraků s touhou na zem dívá,
rusalka svůdná kterak z hlubin vstává,
závojem lehkým vstříc mu vlaje, mává.
Když nad kraj noc se snese teplá, tichá,
čarovný leknín procitá a dýchá,
13
modravá vážka, jež tu za dne krouží,
se v jeho kalich unavena vhrouží.
Roj zlatých mušek ve tmách noci svítí,
ohnivou rosou zažehuje kvítí,
jak tisíc jisker, které z výhně srší,
jak zlatý déšt, jenž s oblak dolů prší.
Zraněný pták sem letí z hloubi lesa
s krvavou ranou smrt si v těle nesanesa,
v rákosí vodním klidnou skrýš si hledá,
zlomená peruť dál mu letět nedá.
Je tichoticho, nikde živoucího ruchu,
vzpomínka křísí tesknou píseň v duchu,
člověku zdá se, že kdos drahý zpívá –
to vánek jenom sítím pozachvívá.
14