Sen císaře vyhnance.
Mraků závojem se měsíc dívá,
stín se stínem v šero noci splývá,
venku divý vítr štká a skučí.
Císař na svém loži odpočívá,
myšlenky ho zádumčivé mučí.
Myšlenky mu v spánku klidném brání,
zapudit je – marné namáhání.
Jitra tiše vyčkat jemu zbývá,
poslouchá, jak vítr skučí plání,
k oknu zří, zda se již rozednívá.
Morfeus hnut císařovou mukou,
dotýká se skráně měkkou rukou.
28
V malé chvíli císař v sen se hroužíhrouží,
zdá se mumu, že pěstě do vrat tlukou
a že kroky schodištěm se plouží,plouží.
V okamžiku kdos se v pokoj vkrádá,
odvahy jenž smělé nepostrádá,
v ruce dýka ostrá blýská se mu,
co chce tady muž ten, císař hádá,
když on tiše zahovoří k němu.
„Sire, pospěš bez meškání se mnoumnou,
unikneme k břehu nocí temnou,
rybářská tě bárka dobře skryje,
Sire, pojď jen rychle se mnou,
příval deště stopu naši smyje.“
„Pojď už, Sire,“ prosí, ruce spínáspíná,
„zapuzená tvoje Josefína,
ona čeká v bárce na tě s touhoutouhou,
29
složíš hlavu do jejího klína,
čekati ji nenech dobu dlouhou.“
V„V drahé tobě zemi chata stojí,
tam tě štěstí s ženou milou spojí.
Nikdo nepozná tě z lidí více,
oči nemají té záře svojí,
změnila se tvář též, vpadla líce.
Rybářem buď prostým, vezmi sítě,
trůn ať má Marie Luisy dítě,
štěstí malých lidí buď ti metou.
Snad pak rána stará přebolí tě,
někdy ještě růže v podzim kvetou.“
„Pojď už, Sire,“ prosí, ruce spíná,
„pravá tvoje láska, Josefína,
ona čeká v bárce na tě s touhou,
složíš hlavu do jejího klína,
čekati ji nenech dobu dlouhou.“
30
Zamračeně císař k hostu zírá,
okamžik jen myšlenky své sbírá,
mlčí, zápas krutý vede v duchu,
potom chladný pot si s čela stírá
a šle slova tato hostu k sluchu:
„Josefíně vyřiď pozdravení,
rci, že na ni myslím ve snu, bdění,
že mi povinnost však těžká velí
osobního blaha zapomnění
a pak – pro trůn dáti život celý.
Osud naúprosnýneúprosný zle mne kruší,
císaři však nepoddajnost sluší,
chci tu čekat, až smrt jha mne sprostísprostí,
čistý štít mi nikdo neporuší,
útěk byl by nízkou zbabělostí.
Vrať sese, řekni Josefíně drahé,
že mám v duši vědomí to blahé,
31
že jí patří kus mé zašlé slávy,
rci, že líbám kadeře jí tmavé,
víc jí nedej o měmně žádné zprávy.“
Po těch slovech host ze síně kráčí,
váhavě jde, nohy sotva vláčí.
Dřív než zmizí, obrátí se, stane,
snad že císař ještě něco ráčí,
zří však, jak mu slza s oka kane.
Zamyšleně bílou rukou kynekyne,
s jeho rtů co slední slovo plyne:
„Sečkej! Posílá tě samo nebe,
kéž má naděje se nerozplyne;
dýka tvá mi službu neprokáže?
K Josefíně zda tě úcta pojí,
ponoř pevnou rukou dýku svoji
v srdce moje unavené, štvané,
32
smrt ta každou bolest dobře hojí,
bodni tedy, zanech bázně plané!“
Podivný host dýku ostrou zvedá,
císař něco v neurčitu hledá,
na to vzkřikne, k srdci sáhne.
Rázem v probuzení ze sna sedá. –
Venku jitřní mlha krajem táhne.
33