Z POZEMSKÝCH tvorů všech nejtápavější pouze
se dívá do předu v tušení trýzně, v touze
a s nyvou tesknotou ohlíží do zadu.
Šel Vláďa polaskat též dvůr a zahradu
a věcem, zákoutím všem tiché sbohem říci,
když otec odvolán byl náhle na radnici
a matka, pečlivá ta Marta, povstala
a Věrku v království kuchyně pozvala.
Šel tich a do vzdechů mu, vzlyků, do úsměvů,
jak na tom nádvoří, u sklepů, stájí, chlévů
své dětství, chlapectví zřel, slyšel napořád
s prstíkem na rtech smát se, žasnout, pobíhat.
Pohádky prázdnin všech, památky světlých svátků
se sestrou slavíval v tom starém selském statku
a vlídným vánkem slov a něhou zářící
je obklopili vždy, oblili staříci
jak slunce nádhera a bílé roucho máje
tu jabloň kvetoucí –
Kolikrát u té stáje
tak dlouho škemrali, až staromladý děd
s úsměvem oba zved na hnědky holý hřbet
a vodil nahoru a dolů dlouhým dvorem –
Jak vždycky cítili se dospělými skorem,
65
velicí, vyrostlí pojednou nad sebe,
s tou hlavou střapatou až u střech, u nebe,
jak jaře jásali! – A vždycky se jim zdálo
té jízdy vysoké, závratné slasti málo,
až bili nožkami kobylku do boků
a „vje, hy“ křičeli nutíce do skoku.
Však moudrý koníček jen velkým, vlhkým okem
se dlouze podíval a dál šel volným krokem.
A támhle k slavnému kanárka funusu
se kněžsky krášlili albami z ubrusů.
– To nápad Naďky byl, jež do šatníku vpadla
a dlouho zkoumajíc se, strojíc u zrcadla
vybrala, oděla ho, sebe v prostěradla.
Postáli pobožně nad ptáčkem u hrobečku,
pak kolem kráčeli a dlouhou, bílou vlečku
statečně vláčeli po hlíně, po blátě
pějíce, modlíce se nahlas, dojatě,
až bábí přiběhla a rochetky strhla krátce
nevědouc, plakat-li má, nebo křičet, smát se – –
Tu v úsměv bezděčný se jeho ústa stáhla,
co z očí volala tesknota neobsáhlá,
jak jimi obzíral, objímal každou věc,
kdys druh jich důvěrný, pak chladný cizinec,
dnes navrácený syn a zítra vyhnanec,
jak šeptal jim:
66
„S pokojem buďte tady
vy kouty nádvoří, stodolo u zahrady,
kde jsem si s hochy hrál a slavný vůdce, král
se v jejich čele hnal na nepřátelský val –
vy stáje zestárlé, přes jejichž puklý práh
jsem často klopýtal vdechuje teplý pach
krav, koní, s rozkoší poslouchal crkot mléka,
jak ze struků po stěnách hrotku stéká –
vy dříví hromádky se špalkem na nátoni,
na který stoupal jsem a sáhal po jabloni
a zlobil se, že níž své větve nenakloní –
ty hřade, kohout kde tak mocně kokrhal,
že již svou ostruhou plášť noci roztrhal,
že brána východu se slavně zotvírala,
až bábí „neřáda“ do sklepa zavírala,
by zaspal, nevolal tak slunce zářivé – –
Oh, pokoj, pokoj vám, vy věci neživé
a živé, ráji můj, vzpomínek ostrove,
jenž za mnou, se mnou vždy do dálek poplove,
poklade pohádek, předrahý domove,
po jehož náručí, přesladkém klínu, stínu
se budu vzpínat vždy a snad již nepřivinu – –“
A hlava nížila se, oči rosily,
jak sbohem dávaly, pokorně prosily
o drobet přátelství, vzpomínky, posily –
A vánek, věrný psík, dech, pohyb každý ztlumen,
teď k němu přiběhl ze zahrad, širých humen –
67
Tichounce tisíci rtů jabloň zašuměla,
jako by steskům těm a smutkům rozuměla
a „sbohem navždycky, můj druhu!“ říkala –
Pěnkavka nad hlavou v tom začiříkala
a vrabec drolící své krůčky na parkáně
se zdvih a křidélky zafičel ulekaně – –
Tu hnul se, zamračil a rázně přes dvůr, humna
pospíchal šeptaje:
„Zas v snění nerozumná,
v ten pláštík z tesknoty a sentimentalit
jsi přišel schoulit se, slabošsky zabalit
před cestou do dálek, v neznámo realit,
ty hračko nálady, panáčku z gumy vratký,
pipinko staříčků, panenko mladé matky – –?
2.
Neutek – Za humny hned potok bublavý
se stříbrem zaleskl, dlaněmi zatleskl
a zapěl, zašplounal zas nápěv dumavý,
až stanul bezděčně, vzpomínkou zasteskl.
Kolikrát bláhově se brouzdal, brodil v něm,
kolikrát blouznivě na březích sedal něm,
až bylo mu, že spí, že kolébá se, plyne
na vlnách vydutých do dálky, v kraje jiné,
v tajemno, k věčnosti – a přitom slyší, vnímá,
68
jak nekonečna proud přes splavy času hřímá,
jak tiše vzdychá zem a vzpurné ňadro hmot,
hnětené od věků rukama tvárných vod – –
A sem, k té bystřině vždy, v sabat velkonoční,
kdy slunce vrací se z daleké pouti roční
a země zašeptá všem „pojď již, pojď a počni“,
kdy Maří z Magdaly plakala u rovu
pro smrt i vzkříšení a slávu Mistrovu:
je bábí tesklivá a plná žalu, lkání
za ruku vodila k modlitbám za svítání.
Po Velkém Pátku vždy, dni božské bědy, muk
do teskné temnoty zavznělo „ťuky, ťuk“
a zvenčí, zpod oken hlas ve tmách potopený:
„Již jdeme, Kristková.“
To zvaly bábí ženy,
lkající Marie, kající Magdaleny
k modlitbám u křížů, než vstane se dnem On,
než z Říma přiletí zas hlaholící zvon.
A bábí čekajíc již rychle svíci zhasla,
co stínem olbřímím po stěnách, stropu třásla,
vyklouzla po prstech, dech tajíc, kroků ruch,
jak dírkou klíčovou mátožný, tichý duch.
Dál spali zas a tu se zdálo jim, že právě
usnuli na mezách kdes v polích, měkké trávě
69
a motýl veliký, kde vzal se, tu se vzal,
dotěrně na čílka jim, rtíky usedal
a drze sklouzal jim po tvářích, bílé hrudi,
až ručkou zamávnou a napolo se vzbudí,
až chápou zdaleka, snem ještě zmámeni,
že dělá babička jim kříže znamení
a říká:
„Čas je, čas – Tak jste si přáli včera
u vody pomodlit se za jitřního šera,
než kohout po třikrát zazpívá na hřadě,
než slunko procházet se začne v zahradě –
Čas je, čas – Či se vám chce tolik, kuřátka má,
poležet, pohovět a já mám jíti sama?“
Tu s víček mnuli sen a šatky brali chvatně,
co den se za okny již počal bělat matně
a studem zardívat před svící lojovou,
co hnědka ve stáji hrabala podkovou
a chrastil vazák krav u vyjedených žlabů,
jako by probouzel Mařenu, děda, bábu,
co k nožkám třel se jim kocourek nazrzlý.
A šli – a záhadně vždy dveře zavrzly
a písek zaskřípal poněkud pomrzlý
a úžas budilo, až v srdce udeřilo
to ticho tajemné, mlčící šero-bílo,
v němž věci veškeré stojící na prstech
70
se vzhůru vzpínaly tajíce v prsou dech,
jako by čekaly, že jistě toho rána
se náhle otevře vysoká nebes brána
a za ní zazáří tvář Tvůrce velebná – –
Tu k bábí hledíce jak nová služebná
k rukám své paní, s ní se, zjihlí, rozmělnění
velkostí chvíle té a slavným tichem dnění,
hlasitě modlili, klečíce u těch vod
s očima vpitýma do dálky, na východ.
Pak bábí povstala a na okamžik ztuhla,
na prsou stříšku rukou do ostrého úhla,
plamenů plný zrak ve výškách, u oblak,
jak by se vzpínala, dívala na zázrak
a vroucně volala:
„PřesIadký Jezu Kriste,
jenž vstal jsi, zachránil od věčné smrti jisté,
dej, dej, ať kapkami těch probuzených vod,
v den tvého vzkříšení, na velkonoční hod
se srdcí smyjem kal a s čela hořký pot. –“
A třikrát pravici do vody potopila,
třikráte sebe, je žehnajíc pokropila,
co slza veliká se zpod řas vyronila – – –
Ó, bábí, básnířko má, živý špalíčku
pobožných příběhů, pověstí, písní, zkazek
71
a zvyků národních, jež neslas v malíčku
a mnohé psala si, schovala za obrázek
před stářím závistným, učila zpaměti,
bys měla na dárek svým známým, pro děti! –
Úsměvná poutnice zvraštělých rukou, tváře
jak lístek hozený nazdařbůh do herbáře! –
Na cestu životem sis vzala do kapsáře
jak dávní vyhnanci tu starou knihu knih,
by za odpolední, večerů nedělních
těšila, chránila tě ode všeho zlého,
v den všední – v zimě jen – Kosmáka, Třebízského,
však nejradš Babičku Barunky líbeznou,
svou blízkou příbuznou, sestřičku vítěznou – –
A z díla do díla jsi šla jak na drátkách,
ten svazek, raneček uvadlých svalů, šlach
do světla zdvihajíc i temnot, do pohrom
jak peň a větve své zaťatý v půdě strom,
šeptalas pokorně:
„Je nutno něco minout
a něco s povzdechem jen do šátečku svinout,
něčemu na sbohem, na neshledanou kynout – –“
Ó, prostá, průzračná jak rosa – hluboká
jak nebes vysokých vydutá zátoka –
pramatko – prarode – – Bezděčně na pásmě
72
snů, písní, přísloví svých utvářelas mě
ke svému obrazu, vzhlížejíc zbožně k nebi,
jako když žehnala jsi křížem žitné chleby –!
Vesmírným závanem rozváta po rosách
přec bylas na blízku mi, na krok, na dosah,
přec, mrtva, se mnou šlas vždy, bdící, živá ve mně,
můj hlase tradice, volání věčné země –
Ó, pojď zas, pojď a stůj vždy při mně, nade mnou
tam v onen kraj a dny, co snad mě rozemnou – – –
3.
Když s hunským halasem, hartusně hnal se z lesů
a vrata vyvrátiv i dveře ze závěsů
vjel v síně královské na koni z pancíře
a pušky namířil, bodáky, hmoždíře:
lid, kovkop zkušený, s kahancem víry, němě
sestoupil do hlubin, až na dno samé země,
to poutník šíleně se smál i plakal v temně:
Vždy vzpupnost bezbožná nic nebojíc se Pána,
nic lidí nestydíc je dál a dále štvána
svou zvůlí výstřední a kořistnickým jástvím,
vždy jista vítězstvím, šílená velikášstvím
nahoru vystoupí po krvi kluzkém schodišti
a náhle zřítí se a křičíc strachy roztříští.
73
Ať tedy, nestvůra zlá, leviathan lítý,
omámen výpary všemoci, slávou zpitý,
se dme, až moře slz a krve rozvíří
divoce cloumaje zemskými pilíři!
Ať zrůda úžasná, se vzdouvá do výše,
až všechno zastíní, až z hvězd a luny, slunce
přidělí jiným jen po desetině unce
jich nářků, úpění a kleteb neslyše!
Ať lákán, strhován zla rudou svůdností
navrší násilí do hnusné zrůdnosti,
až mlýny, které jdou doposud tiše v dálce,
s děsivým rachotem ho vtáhnou mezi válce,
na křesu osudném napadrť rozmelou! –
Ty, bědný poutníku, se zemí omdlelou
na chabých ramenou, do žalů pohřížený –
ty nah a zbit – jak On kdys s křikem vyzdvižený
do pusté prázdnoty nad světů končinou –
ty u zdí – šibenic zde – pod širočinou –
přikrč se, plač a pros, pros za dnů, nočních bdění
o všemoc důvěry, o sílu v utrpení,
o víru vítěznou, že Bůh též tentokrát
přikáže andělům svým s kříže smrti sňat
a tělo ochromlé, probité hřeby hrůzy
svým dechem vzkřísí zas, naučí přímé chůzi – –
74
4.
Tak věře, v radniční síň vstoup a couvl, bled.
Pět se jich sklánělo tam, podkopaná zeď,
k ubohým kufříčkům svých úzkostí a běd,
chlebových bochánků, nejnutnějšího prádla,
kam žena zoufalá vše nakvap s pláčem kladla –
pět rmutných rukojmí, výfuků zšedlých par,
zlomených voskovic u žití černých mar –
pět záruk za němý klid, mrtvé ticho města,
k nimž má být připočten teď, zástava jich šestá – –
Koncentrák – tábor – smrt – –
A všechno před ním, v něm
vicherně vířilo, jak stál tu, trnul, něm
a s hrůznou jasností přec vnímal každý vjem,
jak cítil na sobě ty oči dravé, rysí
číhavé, pasoucí – –
Tak mu již bylo kdysi:
To tehdy v Tatrách sjel a s hrůzou zřel, že visí
na skále převislé nad šklebící se strží,
že břízka bázlivá ho za šat chabě drží.drží,
že sám, sám, ztracený již Bohu, člověku – –
A jako tenkráte po prvém úleku
75
zrak, hmat v břit naostřil a rukou opatrnou
si hledal horečně štěrbinu nepatrnou,
než břízka seslábne, než údy ztuhnou, ztrnou,
až na smrt zadýchán, do krve obedrán
se vzepjal zoufale, usedl na balvan:
tak smysly, zbrojnoši, teď k němu o překot
se všechny sbíhaly ježíce ostrých kopí hrot,
tak zachytily jej a zabránily v pádu,
tak křičel um:
„Vším braň se, i lstí moudrých hadů –
Nemáš než přetvářku, než lež, než úskok, zradu,
otroku spoutaný, kořisti krutých vrahů,
přibitá bodákem jich k otcovskému prahu –“
I pravil:
„Smím se ptát, proč na mne tento trest?“
Výsměšně ušklíbli se: „Trest? Ne, přece čest,
pocta, uznání, že přední občan jest.“
„Děkuji mnohokrát – tím vše se mění arci
a tábor, toť se ví, příjemným bude starci,“
a okem přivřeným důvěrně mrkl na ně,
až hlavou hodili zpět, zachechtli se maně.
Tu zaútočil již do očí patře zpříma:
76
„Jsem stár, jak hlásá všem můj pomoučený zjev,
kol srdce stáčí se had zkornatělých cév
a drásá druhý rok již –“
„To nás nezajímá.“
„Ó, přece – zdravý jen a mladší šedesát
smí býti rukojmím, do zajištění vzat.“
„Jak – ještě drzým jste, vy šovén, přepjatec.“
a prohlíželi si ho jak stopu, všivou věc,
již nechal na místě zlekaný zločinec.
„Ach, udání – Leč braň se, braň,“ a hlavou kýv
a říkal pomalu, poklidně jako dřív:
„Jak každý, jak též vy mám rád svou zemi, lid,
kde Bůh mě postavil a kázal žít a trpět, bdít,
leč přepjatec –? Snad tak již informoval kdosi.
Však ukaž mně, co čteš a já ti povím, kdo jsi,
kam toužíš, jdeš – A já mám díla veškerá
Goetheho, Schillera a Kleista, Herdera.“
„NeIžete!“
Usmál se: „Lze přesvědčit se hned
v mé skromné knihovně.“
„A také jste je čet?“
77
„Poznámky, znaménka, vyryté nehtem rýhy
tak hlásí hlasitě se stránek každé knihy,
a mnohým básním jsem se učil nazpamět.“
„Předneste některou.“
Trh’ ssebou – Tady – teď,
když stáří třeslavé již poztrácelo pamět,
když v hlavě v chvíli té, jak by ji vyvál, zamet’ –?
Však „bij se bij –“
Tak často s Lilienkronem
bědného vojáčka zřel blouznit před skonem
za vískou svou – Měl rád tu hutnost slova,
spád, prostotu, že verš si říkal znov a znova.
I pozved’ hlavu jak ten umírající
a v očích těžký stesk a žal, šeď na líci
pomalu, s námahou, pak vroucně, vřele, vžitě
přednášel o smrti té ve zrajícím žitě,
až bezděk postoupil a v poblouzení, snách
na sbohem dědince – životu ruku vztáh’ –
Jak utich’ posměšný křik v Filistinských masách,
když pastýř-pacholík oblázkem z praku zasáh’
jich obra, ochránce, až zaduněla leb:
tak lámal, ztrácel se s jich tváří drzý škleb.
Ač vzpírali se, přec náhle zřeli bratra,
jak po své dědince v daleku darmo pátrá,
78
přec v hrudích zasutých zavzlyklo, zachvělo se
to lidství – všelidství, mučené, nahé, bosé,
přec jejich srdcem trh’, na poplach počal bít
ten zvoník ubitý – popřený, dávný cit – –
5.
Toporně, tápavě odcházel z jámy lví
cítě, jak v kolenou se podlamuje, chví
pod tíhou traplivou těžkého vítězství.
Byl jasný, jarní den – Laskavé dlaně vánků
záclony bělejší nad roušky svatostánků
čechraly u ložnic, hladily do varhánků,
kam drze dívali se vrabci nezdvořilí.
O slavných zásnubách vlaštovky švitořily
a rozvinujíce své reje taneční
radostně stříhaly na šaty sváteční
malým i dospělým ze záře sluneční.
Nebeské tavírny paprsky lúčely
na štíty, střechy, skla, na všechna průčelí
a kašna klepavá všem chodcům chlubila se,
že blankyt vysoký k ní sestoup v celé kráse,
že božský vozotaj v ní koupá, omývá
své tělo nádherné i kola ohnivá
a zářní kohouti ze zlata, třpytné spěže
vzlétají radostně nad dómy, báně věže
79
a vstříc mu jásají:
„Buď zdráv, buď pozdraven!“
Šel, nešel, nevnímal až na smrt unaven:
Čím je –? Čím jeho lid dnes, hrůzou o vše trna –?
Jen v stoupě dějinné drobýtek, plucha zrna,
jen lesem štvaná zvěř, již lovci opilí
pro rozkoš ze smrti a krve postřílí,
hmyz, moucha, mravenec, jejž s pílí jeho pracnou
odhodí do ohňů, hnusivým hadrem plácnou – –
Unikl, s úzkostí úžovčí, úhoří
se plaze, zmítaje sem tam, než umoří
po celách, táborech, než bídně uhoří,
na uhlí řežavé hozený živý had,
krab škvařící se, červ – –
Unikl, tentokrát,
však budou slídit, pást – dnes, zítra, napořád
a svírat, vtahovat šij v těsný límec smyčky –
a bude svíjet se a stáčet do osmičky,
lhát, klamat, zalézat, uctívat karabáč
pro pudů životních křik, ženy nářek, pláč,
bezectnou zbabělost – – Oh, jak je nenávidí,
že křiví postavy, že ze všech činí zvíře
kňučící úzkostně v obstouplé, zryté díře
pro sebe, mláďata! – – Oh, jak se hanbí, stydí
80
před sebou, před Bohem, pohledem přímým lidí,
i těch zatčených, jež zřel jak v závrati,
jimž neodvážil se ni ruky podati! – –
Oh, Bože, jaké nic je, nic jen člověk tady – –
A jako mraků stín se vloudil do zahrady,
by dala oddýchnout, do krásy rozkvetlá –
by žena zlekaná stesk očí nečetla –
by hrozbou pohrom, hrůz ji celou neuhranul.
Když sehnut ke stezce pod třešní těžce stanul,
zavolal Vláďa naň.
Jak ten, kdo k okraji
stěn strmých, skalnatých sestoupil potaji
myšlenek houštinou, se náhle zarazí
na výkřik varovný a stane na hrázi:
tak na mžik na Vláďu se díval nepohnutě,
pak kýv a spečené rty do úsměvu nutě
přisedl na lávku –
„Jak sešels v těchto dnech,
sestarals, sesmutněl, příteli, otče-vůdce“,otče-vůdce,"
křičelo v synovi. A taká něha něh
mu srdce zalila, tak dravý stesk a žal
a lítost, soucit rval, že byl by zaplakal,
že chtěl by pokleknout a objat, líbat prudce
to čelo zbrázděné, vlas bílý, bledé ruce.
81
V tom poutník jako z tmy:
„Utíkáš, ježto již
naděje pohřbíváš – nedoufáš – nevěříš –?“
„Utíkám, ježto vždy jsem věřil, věřím, tati.“
„A přijdeš –?“
„Dali slib mi, revers podepsati.“
„Tak na příkaz –? Dřív než se všechno rozhodne?“
„Ne, otče, do země jen volné, svobodné.“
„Tož psanec, vyhnanec – – A čas-li dozrá k válce –?
„Splním svou povinnost ve spřátelené dálce.“
„Tak – tak – – tak – –“
Do ticha, tesknoty bezmezné
z dusotu osudu, nutnosti železné
šeptaly, voněly větévky líbezné –
sen jara radostný – křů, stromů bílé vlajky –
zpěněné volánky – vyšité sluncem krajky –
dech lásky milostný, nesmělá objetí –
nevinných robátek přečistá početí – –
šeptaly, kývaly, co vločky okvětí
82
v bezmocných poletech mdlých potácivě, němě
pod stromy padaly na černou hlínu země –
Jak šatky květů těch se pobledlé rty chvěly,
když v tichu tísnivém tesklivě zaúpěly:
„Tatíčku – pavézo má – nenuť zavzlykat –“
„Ne, synku, nebudu, ač naposledy snad
dnes tady zlíbám tě, nespatřím vícekrát –
ač do modlení mně a křiku, do pláče –
Však jdi, jdi, rychle jdi – nemožno jináče –
Tam přece doufat lze – ne každý zhasne, padne
zde pro tě záchrany, naděje, spásy žádné –
I mne již vyhlédli si, chtěli zatknout, zkut –“
„Jak – tebe – kmeta? –“
„Pst, pst, vidíš, jak jsi zrud –!
Jdi – zhnil bys v žaláři – dodýchal na oprátce –
jdi, jdi a zůstaň až – jen zataj, zamlč matce –“
Když s mdlým však úsměvem, jarostí líčenou
objímal, celoval ji na rozloučenou,
pozvedla pojednou tvář steskem zmučenou
a rukou tápavou mu vlasy odhrnula
a v očích stápěla se, bledla, ustrnula
a celá zachvěla – osyky chabý list,
jejž nutí do tance podzimních vichrů svist –
83
holoubek třesoucí se v překlopeném sítu –
matička s robátky pod stropem puklých krytů –
a hladíc hruď mu, líc, sláň slzí polykala
a celá přimkla se, rozryvně zavzlykala –
„Mamuško – světluško svítící před námi,
domove, živote, předrahá, svatá mi,
neplač tak, nejedu v kraj světa neznámý,
však jakby za humna, do země s městem smavým,
jež v sladkých vzpomínkách i ve snách s touhou zdravím
a vrátím, vrátím se, mamičko – –“
„Já vím, já vím –
vždyť stále říkám si, přec neodchází sám,
přece by Věrušku svou neved, nebral tam,
kdyby – to utíká jen na čas hrůzám, tmám,
vlastnímu zbloudění a hněvu, žalu, zmatku –
A přec mám, bláhová, hned na krajíčku pláč
a celá třesu se a nevím, proč a nač – –
Však, Vlaďku, pamatuj na otce, slabou matku
a vrať se, nezůstaň –“
A bez slz, vzlyků již
jen hrozně tesklivá si skláněla ho níž,
dělala na čelo, rty, prsa třikrát kříž – – –
84
5.6.
Den druhý se Stáňou se loučil, tesknou sestrou.
Šli tiší, rozjihlí lučinou širou, pestrou,
kde blankyt pomněnek zářících u nohou
vítězně závodil s azurnou oblohou,
s očima batolat, kde skromné sedmikrásky
jeptišsky choulily se za dolíček vazký
a šťovík rozhlížel se pyšně se své hlásky,
kde květy kozích brad, pozemské měsíce,
se smály, zářily z travnaté směsice
jak peníz památný, veliké dukáty,
jež razit nakázal král mocný, bohatý,
kde tiše vlnily se orseje, co jilky,
ostřice tasily již mečíky a pilky
na něžné hlavičky drobného jetele,
jenž včelám, čmelákům kýval vesele
jak chlapcům, děvčatům taneční neděle.
A slunce smálo se, lichotné vánky vály,
až barvy snoubily se, zářily a plály
jak při mších slavnostních ornáty, pluviály.
„Ah, jaká nádhera,“ bezděky Věrka vzdychla
a v louce stanula obdivem zjihlá, ztichlá,
dojetím zraněná – „Toť zářná kytice,
již Bohu uvila zem, svatá hříšnice,
krajkoví, suknice z těch nejjemnějších látek,
85
zářivý živůtek a vyšívaný šátek,
jímž děva rozkošná zvyšuje, skrývá zmatek
své hrudi bohaté, rozvláté kadeře –
Oh vpravdě Šalomoun ve vší své nádheře
tak nebyl oděn jak ten palouk, kvítka malá.“
Tu Naďa úsměvná očima objímala,
radostně hladila bok, tváře švekruše,
že dala nahlédnout tak zblízka do duše,
že mnohdy vzdálená, až cizí, odmítavá
tak před ní po lidsku se zemským krásám vzdává – –
Mezitím v horlivém, hořícím hovoru
jich muži vystoupli, vyběhli nahoru
po svahu nad loukou, odkud až k obzoru
se prostřel, prohýbal stůl polí pohostinný
pod palbou paprsků, letmými oblak stíny.
Zde žita ryšavá již na květ čekala,
ty jasné, ze zlata tepané naušnice,
tam koukol ohnivý si vstoupil do pšenice,
jež právě z kalhotek se stydně svlékala,
a ječmen bradatý, nemaje žáru dosti,
jen chabě vztyčoval tykadla zlého ostí,
tam zemi přikryla cukrovka širolistá
před žízní blízkých dnů psích chráníc stinná místa,
co nad ní křidélky třepotal rudý mák.
Tu Stáňa stavil krok a jeho vlhký zrak
86
zakroužil nad krajem do dálek, do oblak,
když říkal vzrušeně i tesklivě, až temně:
„Ať, Vláďo, je už jak chce, přece zůstane mně,
zůstane všechněm nám ta dobrá, svatá země,
do které jako strom sterými kořeny
od dětství, chlapectví jsem po pás vpeřený,
jež vonná po slunci, po dešti, od chleba
vždy všechny živí nás, na klíně kolébá,
nejbližší, nejdražší po dětech, po Bohu,
jíž nikdy nevzdám se, opustit nemohu – –“
Chtěl Vláďa zasmát se, chtěl zlostně křiknout, říci:
Zůstane –! Čti „Můj boj“ –! Jak on, tak oni všici
ne mne, ne tebe jen, ne ulekaný lid
však celou zemi vzít už chtějí, poněmčit –
Leč z očí Stáňových zíralo tolik něhy
a lásky, pokory, i smutek bezebřehý,
že zdolán, překonán jen hlavu sklonil, ztich
a ruce svakovy vzal, stisk a dlouze vzdych – –
87