DNES V LETU vzlykal jsem: Druh mladý, kamarád,
přilnavý úponek, jejž měl jsem z duše rád,
pojednou k nohám mým jak sťatý doubek pad.
Poklek jsem, obrátil ten kmínek, zdvihal rychle,
pod korou lepkavou tep hledal mízy ztichlé.
Vzhléd, v očích úsměv mih jak biče bílý švih,
pak počal vyvracet je, vzpjal se, dlouze vzdych
a z rukou klesal mně a klesal, navždy ztich – –
Při písní kvílení, vrčení vrtulí
s ním jsme se loučili, vzpřímeni, ztrnulí,
co jeho rodička, hrdlička postřelená,
padala, bezvládně padala na kolena,
věchýtek urvaný, větévka ulomená,
kaplička zhroucená, hromádka neštěstí,
nádobka zčernalá vyvřelou bolestí,
plamínek rozlitý, hasnoucí na kahánku,
syrovou sirobou chvějivá třeslice,
jež bude bez světla se, rosy, libých vánků
jen hrůzou zachvívat v mlčení světnice – –
Ó, sedmibolestná, na břehu čekající,
až loď tě zaveze za jednozrozeným!
Na tebe díval jsem se zrakem zroseným
a náhle po boku ti, u tvých bledých lící
123
svou mamku uviděl, jak bledá, zsinalá
nad rovem ztraceným se, nad mým zhýbala – –
Ó, mamko, náručí, domove, klíne náš.
Nevím dne, hodiny – ať aspoň šlépěj znáš,
po které kráčel jsem, ať těžce po pěšinkách
těch zápisků mých jdeš, ztracená ve vzpomínkách – –
2.
Byli jsme blaženi, na klíně, na kolébce
smavého hošíka tak bezpečně, tak hebce,
tu kyprou pěnu pěn ve vlnách krajkoví,
tu snítku zlatistou, květ bílorůžový,
jenž v naší zahrádce na slunci lásky pučel,
malého poslíčka, jenž ukázal nám účel,
cíl, cestu života – – Již volal mazlivé
své „tata, mama má“ – již údy plazivé
nad zemí nadzvédal na dlážce klátivé
pípaje radosti a žaly živočišné.
Rozjihlý, rozmělněn po samu kost a dřeň,
u něho stával jsem, klečíval den co den
šeptaje přísahy a sliby slávy pyšné
a náhle – –
Oh, ta pouť, ta cesta prokletá
z Paříže do Bordeaux, ta bílá, staletá,
124
jak česno včelami zástupy obseta!
Zuřícím autem jsem se dral a proplétal
džunglemi úzkostných, tu jel, tu stál a houkal,
co vzadu hošíček se smál a žvatlal, broukal.
Tu vzlétlo z obruby obzorů, oblaků
tré nestvůr křídlatých, hrozivých přízraků,
tré příšer vzepjatých, vražedných letounů.
To pátrá po vojsku ta trojka špehounů?
jsem bleskem pomyslil a pobíd vůz. A náhle
hvizd nesnesitelný, divoké vytí táhlé,
hromový rachot, třesk, třas země, supění
a křiky zděšení a nářků, úpění.
Na zlomek vteřiny jsem k bledé Věrce vzhléd
zaváhav se strojem.
Nad hochem schýlená
tam vzadu seděla a pološílená
úzkostí křičela divoce: „Jeď, jeď, jeď –“
Letěl jsem, na volant naléhal rameny
nedbaje krve, ran, nevida plameny,
neslyše v úzkosti, v šíleně divém letu
štěk, rachot drnčivý kletého kulometu –
Přelét – a z hrdla dral se dík již jásavý,
125
že zachráněni jsme, v tom výkřik drásavý
vzduch za mnou rozřízl, udeřil do hlavy,
ston, výkřik vražděných, vzkřek zabíjené zvěře.
Stanul jsem, vyskočil, vytrhl, vyrval dveře
zmateně zíraje k dítěti, bědné Věře.
Podivně vzpřímená, nehybná, ztrnulá
na klíně držela, ochable vinula
to naše poupátko, ptáčátko opeřené,
při prvním rozletu v prsíčka udeřené,
radostné světýlko, sladkého rozdávače
zvonivých úsměvů i bezmocného pláče,
nejsladších radostí, nejtěžších strastí, muk,
tu puklou větévku, ten přelomený puk – –
Pozorně, úzkostně jsem bral je z jejich dlaní.
Nevzkřikla, nevzlykla a nehnula se ani,
když úzkou skulinou ze hrudi krvácel,
když očka otevřel a náhle vyvracel,
ta očka žasnoucí, zmateně bloudící,
ta marně, zoufale přispění loudící,
až v koutcích ztrnula ve skelný, mrtvý sloup,
až vzdychl jak ten druh můj, padal, padal v hloub –
Poražen klesl jsem u auta na kolena
a slzy stékaly mi v ústa pokřivená
a hrdlo svíral, rval divoký vzlyk a vzdech,
126
co dítě k družce své jsem zdvihal na loktech –
Seděla dosud tak do kouta zaklíněná,
jen hlava poklesla jí, divně nakloněná,
seděla, hleděla kams dolů nepohnutě,
jak by se dívala na cosi chtivě, krutě,
na jakés zjevení, jež z klína vstávalo.
A náhle od ní tak již tichem zaválo,
takovým života a všeho zmrazením,
že zlekán povstal jsem, vymrštěn tušením,
a auto otřáslo se, zakymácelo
a tělo tuhnoucí bezmocně kácelo
dopředu, na mne až, co vzadu, z týla, lebky
pramínek prodíral se, ssedal na vlas hebký. – –
Vykřik’ jsem, kvílení pln, hrůzy, šílení
a dítě odložil a v prudkém schýlení
Věrušku vzpřimoval, tep hledal nezřetelný
a našel, potkal jen hled nepohnutý, skelný – –
Co dále, nevím už, jen smutný, smutný velmi
jsem seděl připoután, přikován těmi bělmy,
tak hrůzně sám a sám v tom zkrváceném autě,
s dítětem na klíně, se ztuhlou Věrkou v koutě
a přál si zemříti – –
Oh, sladká, spanilá,
kterou má neklidnost tak často ranila,
má spolupoutnice, přítelko předrahá,
127
kterás i mrznoucí, svlečena do naha,
mně pomáhala vstát, vyjeti na draha,
má bědná zpěvačko – –
Již zcela, docela
hra, hudba nádherná a píseň veselá
tvých údů líbezných dopěla, dozněla –
již jejich kouzelná, milostiplná krása
vstříc slunci, měsíci se, vstříc mně nerozjásá –
již zpěv tvůj trylkový, smích nezahlaholí
z komnatky mateřství do lučin, do polí,
tvá paže průsvitná neztiší, nezkolíbá
tesknotu domova a ret tvůj nezulíbá
zářivé tělíčko smavému dítěti – –
již nikdy, nikdy, ach, v horoucím objetí
mně nespočinete, mé bědné oběti – –
Oh, proč jsem svolil, proč tě sem ved, přítelko má,
proč na tě nenaleh víc úzkostnýma rtoma,
bys spěšně nasedla, u otce, u matky
zpívala robátku ve vůních zahrádky – –?
To chtěl jsem mít tě zde, v mých snech a těle, smyslech
a rád jsem, s radostí tvé bědné přání vyslech,
zdonejšilzkonejšil úzkost svou – to tak tě zvábila
má láska sobecká a krutě zabila –
Oh, mdlého, kletého mne – – Kdybych aspoň nyní
vás z vozu vynes včas, svál v příkopu jak jiní
a přikryl tělem svým! – Však já jen v panice,
v šílenství úzkostí prach smetal silnice,
128
vyzýval letadla, vyzýval kulomet,
by vztekle hledal vás a dostih, srazil, smet – –
Vždy živí cítí se osudně vinnými
čímž hrozně nezvratným před svými mrtvými.
Kdos nahléd, dotkl se mě ostýchavě, jemně,
kdos smutný, tesklivý jak půlnoční pláč země,
a očima plnýma lítosti, žalu, hrůz –
náš cestující, jenž vše ztratil ztrativ vůz.
Nenašed odezvy potichu zavřel dveře
a pohlížeje vzad a zkoumavě mě měře
pomalu, pomalu jel krokem pohřebním.
A v městě, živlu svém, vším nutným, potřebným,
tož prámem na převoz, tou smutnou loďkou-truhlou,
přetichým přístavem s mladými platany
opatřil babátko mé, Věrku modře ztuhlou
a šatem smutečním mě, dvěma krajany –
A kolem pobíhal, ve vzduchu za mnou větřil,
jak by se stále bál, že rány neošetřil,
z které jsem den ze dne, noc z noci krvácel.
A kroky krotil hned a pohled odvracel,
když v koutě zšeřelém jsem nepohnutě seděl
a jídlo odstrčiv do neurčita hleděl,
když vzpurně, pochmurně vyčítal ztrátu ztrát:
Je ještě jaký Bůh –? Kde jeho dobrý řád –?
129
Je temná síla jen – puzení – pustý proud,
jenž vírným vesmírem se valí napořád,
vše ssebou strhává, přinutí plynout, plout –
Bez vůle vláčen kams do prázdna, nesmyslna
jen hloubej zapadáš, ve křečích křiče, klna,
lokaje, lízaje lék lásky, lahody
z pohárku přátelství, pohlaví, přírody – –
Jsme loutka bezcenná ve tlapách náhody,
již prstů pohybem na padrť drobí, drtí.
Jsme kořist křičící v dřenových zubech smrti,
která si s námi hrá jen po rozmaru, zvůli,
omráčí, zmrzačí, překousne přesně v půli – –
Ne, otče, dobrý Bůh, však ze žuly a ruly,
železa, ocele, s očima slepýma,
jenž vůbec hemžení po zemi nevnímá,
jenž kdesi v neznámu, daleku, ve výši
výkřiků zoufání, bolestí neslyší,
jenž proseb, rouhání, modliteb, kleteb nedbá,
jen chce, by vlnila se, k smrti zrála setba – –
4.3.
Pak v Britsku, na pevně poklidném ostrově,
jenž v dálku plul a plul a v dálku poplove,
130
v zelené zahradě, kterou si kdysi k ránu
sám Tvůrce ohradil vodami oceánu.
Ó, Britsko, hradiště na skále křídové,
lve mocný, pozorně sepjatý ke skoku
přes mořskou příkopu k obraně, útoku,
kdykoliv kopím kdos namíří do boku.
Anglie, asyle, hostinný domove
velikých tesklivců, jež pláč a touha žene
přes moře vzdechů, slz do vlasti ujařmené,
světový přístave svobody ukázněné,
utichlých revolt všech a velké bázně boží
a těžkých korábů s poklady zlata, zboží. – –
Tvé denní dychtění a dech, tvé noci, rána
jen siren jek a lek, jen hvizd a třesk a rána,
tvá půda posvátná paluba popukaná,
do jejichž stožárů sběsile bije hrom –
Rozpřáhne náruč strom, rozpřáhne dům a dóm,
jak chtěl by k nebesům odvážně plouti
a zapotácí se, do sebe, ulic hroutí.
Ten nářek nábytku a krovů, puklých stěn –
ten mužů němý sten, zoufalé slzy žen –
ty prasklé hlavičky, prsíčka, bříška dětská
s jamkami po ranách, zalita krví všecka – –!
Oh, matné mrtvolky jak hošík můj – vy sladká,
131
rozkošná tělíčka, líbezná Jezulátka,
radosti, úzkosti, naděje máteře,
vy cíle života, rodiny páteře,
borcové budoucna – vy vlajky zablácené
pod žerdí zlámanou, stromečky vyvrácené,
těl zbytky zavité do plachty zkrvácené
před svými, přede mnou ve hrůzný, dlouhý řad –
Oh, křičet bolem zas jak v Bordeaux tolikrát,
líc nehty rýt a kvílet, šílet, proklínat! –
Však tady ticho vždy, jako by bolest, lkání
sražené do hloubek jich námořnickou dlaní
nesmělo napovrch vystoupit, vyplout ani,
jak by se každý bál oslabit odvahu,
s níž stojí napřímen na březích, na prahu
své kosti házeje osudu na váhu.
Ó, plavče zamlklý, který ses z palub, prámů
bil s vichry, vlnami po věky hrdinně,
před zrakem odvážným smrt v každé hodině –
pobožný poutníku, který ses v přítmí chrámů
opíral o Boha, o sebe jedině –
svobody hlídači, jenž lámals žezla králů
pro právo, pravdu svou, pro září ideálů:
Mne z dýmů zoufalství vynášels na ramenou,
až z hloubí vydech jsem, zdvih hlavu omámenou,
až kolem kouř a krev a krutou zkázu, smrt
132
jsem v hněvů plamenech na kámen, ocel ztvrd.
Oh, rachot strojů, střel, bomb, bitev běsnění
ve spodní zuřivost člověka promění –
Co dál však –? Dobíjím – Víc, více teskno je mi
po drahých, po pláních, pahorcích, malé zemi,
jež v hrůzách mávala hasnoucí pochodní,
jíž vojska zuřivá jak branou průchodní
se budou valiti slz, krve povodní,
jež jatá, spoutaná, ubitá ve tmách zpola
do snů mých, toužení, do stesků stále volá – – –
133