VŠELIKÝ ZEMSKÝ tvor ze hlíny, bláta, prachu
je k zemi přimáčknut surovou tlapou strachu
a člověk nejvíce:
Předvídá jediný,
že vlákna radosti, stan modré naděje
jsou síť jen pavoučka, již vítr odvěje,
že zády odvrací se čest a láska, jmění,
že stále nemoc jde a žluté zuby cení
a chňapá po patách a pod krk popadne,
že smrt zde naměří jen na dlaň vteřiny
a smetá lhostejně do jámy rozkladné
váz našich nádherných rozbité střepiny.
Och, strach, náš učitel, náš žlutobledý rádce,
náš pán a krotitel, sil odssávač a zrádce,
proradný průvodce, jenž ve tmách přepadne. – –
Všeliký zemský tvor však také z touhy dělán
pro stálý pohyb, běh, pro závod, útok, elán
až k pádu prudkému přes hlavu vraníku.
Je tady zásluha jen v boji, risiku.
Jde s laní koloušek, srňátko s plachou srnou,
jdou myška, zajíček a údy hrůzou trnou
a přece prokoušou, přehryznou paniku.
137
A člověk, polobůh, jenž věčně nedodělán –?
Jde přes drát ostnatý, po minách nebezpečí
pro sousto vábnější, pro peníz, pravdu větší –
jde v roucho nádhery a krásy, lásky oděn
po lávkách zpuchřelých, přes pavučinný most,
jde slávou volán, zván a vášní vláčen, voděn
do zámků zakletých na slavnost, na věčnost.
Strach, hrůzu přemáhat zde prvá povinnost.
2.
Klid velké tesknoty, klid horských hlav a dlaní,
jímž nehnou v ložiskách nejprudší bouře ani,
v něm nyní vyrůstal – potřeba oběti
na lodi topící se – temné odhodlání
na všechno – na muka i sestup v podsvětí.
Tak dálka přála si – tak, poutníku můj, na tě
volaly zjevy vdov v slzami splihlém šatě,
ty stíny bytostí, plouživé mátohy,
jimž ve snách křičících padaly pod nohy
hlavy jich manželů s ponuré oblohy –
Tak ženy žádaly, co v žitách, pšenkách, ovsích
teď paběrkovaly, co bloudívaly po vsích,
u dveří zavřených pokorně čekaly,
co skvost, šat svatební se sebe svlékaly,
138
by kamsi do dáli balíček poslaly –
Tak muži kázali, co v hrdém odporu
bez nářků vstoupali nahoru, nahoru,
co psali: Umírám, umírám za vlast stoje –
čí smrt je krásnější, ó, ženo, než ta moje –
A Bůh teď hovořil:
Jak hmyz a zemi, svět
též tebe z hmoty jsem a hnědé hlíny zhnět,
nadějí nádobo a slzí, dálný bratře duchů –
vdech touhu nesmírnou, stesk, nekonečnou tuchu
své slávy, blízkosti, bys věčně přemáhán
se věčně pokoušel vejíti do mých bran,
bys poutem tajemným na věky se mnou spojen,
vždy vstal, vždy tvořil zas, jak já vždy neukojen,
bys v hřmící dynamo mých sil se zapřáhal
a světlu rodit se a šířit pomáhal.
A srdce –? Kolikrát ten strojek důmyslný
na příkaz správkařů, trnoucí hrůzy plný,
zaléval olejem, balíval do bavlny.
Teď rád byl, pumpička ta léty opitá
že těžce oddýchá, do schodů klopýtá,
že vynechává krok, že v klusu, běhu náhlém
píst její přelomí potáhna prudce táhlem,
že malou v rukou má, ji snadno rozdrtí
139
prchaje před mukou, slabostí do smrti.
Nač by se tedy bál –?
A vlákna tajná tkaje
procházel němotou městečka, vísek, kraje,
až břehy mlčení loďkami hlídek opřed,
ty nejodvážnější, nejtišší stavě vpopřed,
by na vše, na život i na smrt odhodláni
vypluli do bouře, stateční kapitáni...
3
Do hnízda spěchá pták, květ leká se a kleká,
když hrom si hrozivě byť z dálky zaheleká
a duše v předtuše posupné pohromy
div divou úzkostí se, steskem nezlomí,
když osud zadupá nohama hněvivýma.
Však rána dopadne a duše stojí vzpříma,
jak by jen náhodou na cestách potkala,
co v mysli zjitřené sic hrůzou otkala,
co však již jaksi zná – – Jen žasne, že tak snadno,
tak lehce vešlo zlo, že nesráží hned na dno,
že ona přijímá je rovná, nezlomná.
Děs z hrůzy hrůznější než hrůza přítomná –
Přes sesláb’ podoben chycené zvěři škodné,
140
když přissála se náhle při rozchodné,
když celá v slzách se mu chvěla v náručí,
ta družka – bojovník ve přilbě z pavučí,
svit těla zářný kdys – teď hrstka svadlých svalů
omšená nádobka běd, zoufalství a žalů,
ubohý holoubek, za křídla rozpjatá
přibitý osudem zlým na sloup, na vrata –
když stojíc na prstech tak drobná, útlá, malá,
znov, znovu rukama přejela, zatápala
jak slepec po tvářích mu, prsou, ramenou,
jak by si jistila ho duší zmámenou,
jak by si vtiskala rys lící, čiv, sval každý
v peřinky prstů svých a v sebe vsála navždy –
když jeho hlavu blíž si, blíže zhýbala
a chtivě, hladově, hltavě líbala
na ústa, na víčka a čelo, na šíji:
„Oh, drahý – odoláš –? Vydržíš, chorý, starý,
nad mojí pokličkou jen proužek šedé páry,
jen rosa na trávě – Přežiješ –? Přežiji – –?“
Tu klesal v kolenou a rty se, hrdlo stáhly
a lítost nesmírná, stesk lítý, neobsáhlý
tak srdce svíraly, že ještě okamžik
z výkřik vyrazí a kvil, za vzlykem vzlyk,
a třtinu odvahy, hrdosti bezúspěšné
odplaví přívaly slz marné, neútěšné.
A říše biřici, milenci neřestí
si oči budou pást na jeho bolesti,
141
nahnuti chlemtavě nad opar slz a vzdechů
jen šklebit radostně bolesti, žalu Čechů –
„Ne, ne!“ A zaťal rty a pěst, by nevzúpěl,
by před ní, před sebou ztvrd’, k slzám otupěl.
A ruce její sňal a naposled k ní přilna
škrceně vyrážel:
„Buď pevná – svá – – buď silná,
má kněžko, královno, oběti hrdinná,
sadařko všech mých snů, pod sluncem jediná –
Stůj zpříma – pro vnuky a dceru – pro syna! – –
A lehce odsunuv ji podal ruce poutu
a vztýčen, hlídán, hnán šel k supícímu autu – –
4.
Byl sabat, sedmý den, kdy Bůh své dílo schválil
a slaven stvořením se v roucho ticha halil,
pod nohou smavou zem a shluky zářných hvězd.
V den onen vrátiv se z dalekých, snových cest
stál na dně kobky své, té zděné hrobky, jámy,
a skoupou skulinou za mříží, mezi rámy
s takovou tesknotou, s tak těžkou touhou marnou
vyhlížel nebes píď, zář slunce blahodárnou,
že ke zdi vzpínal se a celý zachvíval – –
142
Tak trudný trosečník s ostrovních holých skal
za krutým korábem se dlouho dívá v dál,
tak s vnitřním úpěním zlým odsouzenec vzhlíží
na cestě poslední v pozvednutém kříži –
Tu kdesi na blízku kos, černý kapelník,
tak táhle, tesklivě, tak roztouženě vzlyk’,
tak zahrál jímavě na okrovou svou flétnu
za dálnou družkou svou, za marnou slávou květnů,
že v slzách usmál se:
„To v záři sluneční
s větrných balustrád hráš pochod smuteční
mé mrtvé mladosti, mé budoucnosti stinné,
ty sladký sbormistře, tesklivý mouřeníne –?
Ó, hraj jen, hraj a pěj mým vrchům, rovinám,
ať s něhou, vděčností jich darů vzpomínám,
ať, malý hošík zas, se věrně, vroucně vinu
do měkkých půvabů jich náručí a klínů
a bez slz, bez nářků, nezradiv, s nimi splynu – –
Však víc se neozval, však utich, uletěl
od truchlých trudů kams do dálky, do světel
ten jara průvodce a hájů, sadů přítel,
snů, touhy milostné a stesků utěšitel,
ten černý bratříček a soudruh rozteskněný.
A s oken vápenných, se stropu, holé stěny
143
se na něj svalila taková cizota,
tak těžká prázdnota, beznaděj života,
že v dravé nyvosti své se dna šeré cely
o pomoc volal, lkal k velkému Trpiteli:
Ó, synu věčnosti a ženy,
pro lidstvo lidstvem umučený,
jenž neměls hlavu složit kam,
svým urván polím, zahradám –
jenž v Pilátově dvoře,
na nářků, slz a žalů hoře
ve strašných mukách, v hrůzách hrůzy,
pod sebou smích jen, lání luzy
jsi stál, jsi pněl tak sám a sám –
Tmy, tíhy tichý Trpiteli,
kterými svět se dosud svíjí celý,
vítězi nad zlem hrdinný,
jímž stále křičí země, dějiny,
symbole bolesti nejvyšší,
můj věčný Kriste Ježíši:
Ó, dej, ať páčen, vláčen kamsi
nezradím, nedbám, nezoufám si,
ať před sebou mám, zděšený,
tvůj věčný příklad vznešený,
ať všichni my do aren, do cel
před divé dravce vrženi
ztvrdneme na kost, kámen, ocel,
144
ať všichni my dnes pospolu
vbíjeni do pout, do stolů
trpíme u vytržení – –
A podťat pohnutím pad’ prudce na kolena,
co slzy stékaly na líce neholená,
na rty se chvějící – ty slzy lítosti
nad Jeho zmučenou, ubitou bytostí,
nad sebou, lidstvem vším – ty slzy milosti,
jež solí palčivou, plamenem plavých žárů
ho očišťovaly od skvrn a strusek, škvárů,
stesk, tíseň tišily jak dávné polibky,
jež kdysi padaly do jeho kolíbky – –
Tu povstal, vzpřímil se jak On tam v Getsemane
a v slzách zašeptal:
„Buď vůle tvá, ó, Pane,“
a úsměv ubohý se bledou lící mih.
Jak poblíž Damašku kdys Šavel, bled a tich,
zrak v dlaních stápěje stál spoluvězeň za ním
a hruď se chvěla mu dušeným vzdechem, lkáním.
V tom zámek zaskřípal i dveře v šeru ranním
a s prahu dozorce naň kýv a kázal: „Pojď!“
A strážník ve zbrani jej řadil na pochod.
Zabouchl vchod – kdos vně, kdos uvnitř dlouze vzdych’ –
145
5.
Vše, co se vzpíná zde, lev, vlk, orel, zmije,
jak dítky Herodes napořád bije, bije
při hrůzném útěku před hladem, před žízní,
však bijíc nemučí, netýrá, netrýzní.
Jináče tvorstva pán, syn ženy něhyplné,
jenž božským původem se, lidskou láskou klne.
K změknutí hodili ho v kobku těsnou, úzkou
bez oken, nábytku, se stěnou silnou, kluzkou,
kde výkřik zoufalý visících na poutech
byl tlumen, utloukán, umlčen po koutech,
kde s hrdlem ucpaným, připoután k lávce, zkutý
byls biči, obušky bit, železnými pruty,
kde nikdo neviděl a nedbal, neslyší – –
Zachvěl se úděsem: Můj Kriste Ježíši – –
V tom z kobky sousední sem bičů svištění,
ran dutý dopad vlét a prsou supění,
oběti rdoušené zdusené úpění – –
Byla to chvíle jen –? Byl celý hrozný věk,
v němž svět se rozletěl, z ohnivých čepů smek –?
Teď ticho nastalo – strašnější, těžší ještě,
že prudce vzepjal se do šira oči třeště,
146
na blízko zoufalství, výkřikům, zšílení.
V tom siren křik a vzlyk, trhané kvílení
a náhle rachot ran a řev, až stavba celá
od hlavy k nohám se jak při popravě chvěla.
Je konec, pomyslil odmrštěn, odhozený
kams stranou do kouta, do úhlu mezi stěny
a celý zhrbil se, podivně ztuhl, zchlád’
vnímaje v kloubech zdí zlekaný praskot, pád.
Tu dveří puklinou zavanul teplý proud,
pach hořký spálenin, přičmoudlý kouř a čoud.
Pudově, po prstech, po tlapkách jako zvíře,
když s jedné strany už je vypalují v díře,
se vrhl k východu omítku spadlou víře,
až stanul na chodbách, pohlédl do všech stran
a běžel, utíkal, úzkostí, touhou štván,
a – ztrnul: Voják – stráž – –!
Chtěl krýt se, ucouvnout,
chtěl raděj vrátit se tam, v troskách zahynout,
a stál, stál, díval se, nevida, nedýše,
jak králík ztrnulý do chřtánu hroznýše.
V tom vojín obrátil se, k němu pohléd’, vskočil.
„Oh!“ vykřik, vyvzlykl a vlčí mlhu v očích
kolísal, kácel se a v polomrákotách
odkudsi zdaleka, zdaleka jako v snách
147
hlas zaslech’:
„Proboha, prober se, vzpamatuj –!
tatíčku, slyšíš? To jsem já, já, Vláďa tvůj,
tvůj syn – Ó, prokletí, tak blízko, blízko k cíli
a tak zas daleko! – Tatíčku můj milý – –“
Tu zdvihán, kolíbán zrak zvolna otvíral,
bloudivě, blouznivě jej k synu upíral,
až vzešlo vědomí, až slunno, jasno, bílo
tvář jeho, obou dvou oblilo, ozářilo
a ruce slily se a přes rty vzlykavé
„můj Vláďo, Vláďo můj!“ se schvělo jásavé.
Zem lkala, svíjel se plamenů smyk a syk.
Spočali v objetí vteřinu, okamžik
a Vláďa naleh’:
„Sem – sem – k autu v zahradách!“
Šel jako v snách a tmách – jak Petr po vodách.
K volantu Vláďa sed’ na klíně samopal,
břit břitev blýskavých, hrot dýk v štěrbinách zraku.
Hřměl, letěl, duněl vůz podoben zlému draku,
jenž plival prach a pach po polích, do oblaků,
jak divě s kořistí do lesů utíkal.
148
Do kouta schoulen, bled, se s pláčem potýkal,
jak tíhu myšlenek, změt hrůzy, blaha, štěstí
na slabých ramenou již nemoh zpříma nésti,
jak plný údivů, vroucnosti, velkých díků
se bránil náporům výkřiků, slzí, vzlyků,
až šeptal překonán:
„Svoboden – – svoboden –!
Po vládě zla a tmy, po hrůzách mučíren,
úpění úzkostí noc z noci, den co den,
zas volný, svobodný! – – Zas s hlavou vzhůru jít
jak mládí vítězné – – Zas celý člověk být – –
zas tvořit na nikom leč Bohu nezávislý – –
zas říkat bez hrůzy, co duše cítí, myslí – –!
Svoboden – svoboden – –!
Nad chlumy, lesy, háji
se bílé praporky obláčků třepetají,
vrtulky vlaštovek vesele přelétají
při slavném shledání po cestě nedávné,
strom vlajkou zelenou na pozdrav zamávne,
květ každý vypůjčiv si na Vesninin svátek
od vánků, beránků jich batistový šátek
mne z očí užaslých třpyt hvězd a snový zmatek
a vstříc se usmívá a vlní, voní, vlá – –
Ó, rajský kraji můj – – ó, země naše, má – –!
149
Ó, slunce svobodné, nejstarší lidstva bože,
jdeš, jdeš a voláš nás ze Záhořova lože
ve hrudích sílu, smích, nadšení, lásku množe –
Věčného obraze, odraze, náznaku,
jenž s výšin zářivých i floru oblaků
jak věčný velekněz velebně všemu žehná
od prahů planoucích své svatyně se nehna,
jenž k sobě pozvedá, unáší nahoru
jda v strmém oblouku přes hloubku obzorů!
Ó, světlo, svobodo, již snášíte se ke mně,
již v tichu motoru hřmí, v slzách jásá země –!
To Západ pospíchá – to Rus má bezmezná,
do dálky, do šíře prostřená, nesmírná,
národů, ideí odvěká tavírna,
pramatka mučená, teď slavná, vítězná,
v celé své velkosti přes valy rovin, vod,
přes hráze, hradby hor se dala na pochod
po vůli světové, na tajný hlas tvůj, Pane – –!
Ó, Velký, jemuž s prstů za světem svět kane
do ticha věčnosti, časnosti rozeklané –
jenž v prázdných prostorách jsi, v nekonečnu času
vytvořil, vytváříš něh něhu, lásku, krásu
a z věků do věků panuješ nad náma –
jenž v duši člověka jsi žhavou touhu vznítil
po právu, svobodě, by pochodní tou svítil
na cestě do džungle dějinné, neznáma,
co přísný řád tvůj zlo, bezpráví vždy zde trestá –
150
jenž věčný život jsi a věčná pravda, cesta –:
Ó, dej, ať bratři mí a sestry na kolenou
s tím tělem ztrýzněným, s tou duší nalomenou
zlem, zlobou, chtivostí se Tebe rozpomenou
a pomocníků tvých – ať v slzách lítosti
po stupních vroucnosti jdou k Tobě – Věčnosti –
ať celou duší chtí, co Ty – ať vůle Tvá
je vůlí všech v království bělostného lva.
151
Autor R. Bojko-Horák
Název díla Ze dna k Věčnému
Frontispice, obálka a úprava Václav Mašek
Nakladatel Družstvo Moravského kola spisovatelů v Brně
Edice Desátý svazek edice „SAD“, kterou řídí Jarmila Urbánková a Frant. Lazecký
Místo a rok vydání Brno 1948
Tisk Frant. Bartoš, Přerov
Vydání První
Náklad 1000 výtisků
Cena Brožované 65 Kčs, vázané 85 Kčs
E: mk; 2007
[152]