MARNĚ HLEDÁM.

R. Bojko

MARNĚ HLEDÁM.
Již po léta, bolestným úžasem němý a ulekán hrozivým mlčením tich se vláčím svou osudem prokletou zemí. Jdu z východu na západ, stranami všemi, jdu pátravě na sever, na chudý jih a hledám – Však s mužem se nesetkal zrak, jenž při ní by zastavil letící čas, jak strojvůdce u stanic supící vlak; jenž vložil by ruku svou na toto století a stanout je přinutil, dříve než proletí, než mihne se s výsměchem okolo nás; jenž zem by mou, oddaně, tiše se tulící, zas k hostině evropských národů ved’. Je dosud jak na pospas vydaný sad a každý již tulák chce květy z ní rvát. Je dosud jak krvavý královský šat, jejž vzbouřenci shodili na řvoucí ulici. Je podobna svedené vyhnané děvce. Kdo kolem jde, může jí beztrestně lát. A lid můj má do srdce vražené dřevce – – má zlekaný pohled a sehnutý hřbet....hřbet... 80