T. G. MASARYKOVI.

T. G. MASARYKOVI. (V Besedách Času 25. června 1914.)
Jen s přáteli dvěma či třemi, v té maličké, bezradné zemi, hned jásavé, zoufalé hned již šedesát úrodných let jak nemilý cizinec stát a velkými touhami plát – – Tu povzbudit, pozdvihnout směle, tu zadržet, zakřiknout rázně ten zmatený, dráždivý lid, když divoce, bez mužné kázně kams řítí se nadšením zpit – – Jím zrádcován, smýkán a bit, a přece tak horoucně, vřele, beznáročně míti ho rád a pro něho oddaně, cele svým bohatým životem žít – – Ó vůdce, ó tvůrce mé duše, již vedl jsi, pozdvihl bystře, když klesla již, sténala hluše v tmách hledajíc nadarmo cíl! Ó kněže, ó přísný náš mistře! 81 Kde našel jsi času a sil i k vědecké práci své velké, i k těžkému, všednímu boji s tou národní povahou dvojí, jež nyní zrak před ranou mhouří a zítra již po městě bouří, své nadšení spalujíc mělké; dnes pro čest svou, ideál hodlá hruď nastavit před ostrá bodla a zítra lže, plazí se, podlá? Či to již tak musilo být? To nutným Ti zoufale mučit se problémem malého lidu, vždy jeho žal, otrockou bídu nejtrpčeji, nejtíže nést, bez uznání, oddechu, klidu jej počátkům myšlení učit, jej k mužnosti, mravnosti vést a jméno přec evropské mít? Pak orlů prý není již dnes – –! Oč bylo by lehčím Ti zmizet v své pracovně, ústraní kdes a světovou úrodu sklízet, než do ulic zvířených jít! 82