PÍSEŇ MÉHO LIDU.

R. Bojko

PÍSEŇ MÉHO LIDU.
Jak rytíři smutní, zasnění princi již po dlouhá léta, nocí a dnem za průhlednou skývou, za hrstí mincí, za lákavě svůdným, radostným snem vždy odvážně, tvrdě, nadšeně jdem’. Sic zazvoní ještě úlomky řetězů. Sic zasviští výsměch a biče vítězů, a dopadne pěst, až v očích se tmí. Však my jdem’, my tvrdě, odvážně jdem’, již otrlí, silní, scelení zlem, a o každé dítě, školu se rvem’, vždy bráníce plod svůj, zděděnou zem. Sic slyšíme s hrůzou za nočních tich jich broušení zbraně, cynický smích. Však slyšíme také horečných ze snů, jak šeptá již tisíc, milion úst: „Než u paty žití na vždycky klesnu, chci dobýt svůj domov, ztracený lán, chci uzrávat, vzkvétat, do výše růst. Byl žebrákem děd můj, maličký vnuk však bude již šťastný, svobodný pán.“ My jdem’, my jak tiší spiklenci jdem’. Ať kolesa dějin po cestách hřmí, 87 náš hlas už v jich rachot vykřiknout smí. Mí bratři, jich srdcí bouřlivý tluk, jich těla a rozmach zaťatých ruk dnes nenechá mlčky bez boje, trestu zas přejeti drahou, zděděnou zem... 88