MODLITBA.

MODLITBA.
Pane můj, ukryt jsi tajemně v mlčícím daleku, utajen kdesi za slavnou hmotou, neznámý, hluchý a lhostejný k úpícímu člověku. Však zákony jednou danými, od věků do věků, tajemně, všemocně vládneš nad námi, určuješ dějin a národů odvěký chod, rozséváš po této zemi radostné ideje, vzklíčit jim dáváš, když pak je lidská krev zaleje, na stromě vývoje dáváš jim uzrát v nádherný plod. Vyvolils kdysi můj malý, věd a poznání dychtivý lid za rozsevače obilí svého, radostné, veliké svobody víry a svědomí, za její pavézu, nástroj a štít. Rozžal jsi před ním jak pochodně dvojici zmučených těl, by v temnotách dějin svých na cestu dalekou zřel. Kázals mu v čele Evropy, před všemi národy s nadlidským úsilím, s praporem vztyčeným jít. 96 Ale zda dle tvých nezměnitelných zákonů stálých nezhyne smutně, zlomeně, bezmocně úsměvný květ, jenž v zimě již otevřel s dětskou chtivostí kalich? Není to osud všech předčasných skřivánků malých? Nejsou tví největší proroci zběsile ubíjeni, jak nepřítel lidstva, jak původci zločinné vraždy? A nemusí podle týchž zákonů národ tvůj každý nesnesně, nesmírně trpět, že v nadlidské odvaze, v boji proti všem, do vysílení, vykrvácení na dráze zvolného vývoje tvého příliš se odvážil vpřed? – – – Odhodils proto můj národ jak řezbáři nůž, jenž zlomen a ztupen se nehodí k ničemu už. Vyhnals jej s ledově lhostejným klidem ze svého domu, jak hospodář tvrdý na zimu chorého, bědného sluhu. Zurážels, dřevorubče národů, klikatým bleskem každou radostně, dychtivě rozkvetlou snět s velkého, do dálek rozloženého stromu, podťals a k pádu až nachýlil peň. 97 A nyní, ó velký a hrozný, lhostejně němý, nad toutou zahradou svojí, kvetoucí zemí, větší a hroznější bouři jsi rozpoutal zas než tenkrát, než jakou viděl kdy užaslý čas! Ó, ochraniž před ní! Nedej, aby se divoce valila přes snivé vrchy a do slunce prostřené roviny, by kvetoucí, čerstvým chlebem vonící lány zdupala na mosty z betonu, krví zalila, odnesla v dálku slzí a potem svěcenou prsť. Nedej, by rostoucí města a bíle úsměvné chatky smetla, jak po služce hněvivá paní s koberce smetí, jak hospodář s mlatu plevele hrst! Učiň, by naše zoufale lkající, zlomené matky, naše k smrti až ubledlé, potácející se ženy přijaly s velikým odhodláním všechny tvé rány, přemohly zoufalost, bezmocný nářek a steny! Učiň, by pro osiřelé, k budoucnu spějící děti, na místě otců jich ležících mrtvě na líše niv, v poli i obchodu, při stroji, ve hřmící dílně stály a žily vzpřímeně, odvážně, silně, lepší a vážnější, hlubší a větší než dřív! Nás všechny pak přiměj, abychom poznovu přilnuli k lidu a zemi své, sladkému domovu skutečně velikou láskou, plnou oddané oběti, drobné a pokorné práce, dlouhého strádání, 98 s jakou jí sloužili beznáročně a jedině v neznámých koutech, pohorské kdesi dědině naši zapadlí, velicí buditelé! A prohlub nás, očisť a obroď a zocel, jako své proroky velké ponurou samotou na poušti němé, v jeskyních mlčících skal! Vůlí svou svatou, odvěkou, všemocnou urči, abychom věřili vždycky v své poslání tvůrčí, v slavný a krásný svůj dějinný úkol a cíl! A silnými učiň nás pro velkost – pro slávy pocel – pro utrpení – a pokorné rozdání veškerých sil...! 99