JAN HUS.

JAN HUS.
Vznešený, zářící udivenému člověku z temnoty pověr a autorit dálných do věků, osvobozující, oslavující nás po naše dny až po všechen budoucí čas. Svatý, jenž do tichých vesnic, užaslých měst rozumu plápolající pochodeň vrh’, nástupce Krista s prestolu zlatého strh’, po prvé odraziv jeho zdviženou pěst. Takto Tě vidím vždy: Pravdy nadšený žrec, nad lánem skosených bludů vztyčený žnec, nad malým náměstím, svojí kolébkou slávy, tyčíš se. Kolem užaslé, utichlé davy, sražené v řadách, pozorně zdvižené hlavy, přissáté na Tvých výmluvných, jímavých rtech. A Ty jim kážeš a kážeš o Kristu Ježíši, kterak jen v opánkách, oděn ve hrubý šat, zasedal k chudobné večeři mezi nejnižší, na kámen umdlenou hlavu, do trávy klad’. Nástupci jeho však v smilstvu, obžerství, pychu, v pohodlí líném, tukem plnému břichu, žínkám svým, bohatství chtějí jen žít. Všemocný Spasitel líbal na čelo zrádce, zkolébal v bratrsky něžném, úsměvném objetí 113 lidí všech, celého světa bolest a prokletí. Do dřeva kříže velkými hřebíky vbit, vyzdvižen nad zemí lkal a modlil se vřele k věčnému Otci všech za nás, za nepřátele. Nástupce jeho však, pirát lodičky boží, prodavač úřadů svatých, všemocný vládce, podvodný kupec a lichvář s pozemskou mocí, pomocník satanův, kníže ponuré noci, prodává na místě božím, chrámovém prahu každému bídáku světa, lupiči, vrahu papežských odpustků shnilé, páchnoucí zboží, aby moh’ křesťanským králům hrozivě vládnout, v zemi jich ohněm a mečem, krvavý, vpadnout. A vidím Tě, vidím: uprostřed velkého sálu, před křesly knížat a hrabat, římského krále, sám a sám, opuštěn všemi, zdeptán a snížen, užaslý, nehnutý stojíš, smrtelně bled. Spasitel, k němuž teď marně upíráš hled, aspoň byl po jedné noci nad davy zdvižen. Tys však byl nemocí zkrušen, v žalářním tichu celý rok mučen, vydaný na pospas smíchu, domluvám, radám a prosbám, obviněn z hříchu ďábelské domýšlivosti, zpupného pychu. Kde jsi, ó veliký, svatý, našel jen síly. pro tuto nesmírně těžkou, zoufalou chvíli, abys moh’, vzlykaje, říci: Neodvolám..?Neodvolám...? Kterak jsi dovedl, zástup odpůrců zře, 114 před přísným svědomím svým a před čistou duší obhájit svatost své velké, osudné pře? Odkud ses dověděl, že Tě nešálí klam? – – – Vábil Tě tolik nového poznání plod? Vzepřela slabé Tvé tělo vzdálených hor dědičná odvaha, tvrdost, národní vzdor? Nebo jsi viděl, zahloubán v bolestných snách, kterak Tvé věčné hranice královský nach bude vždy zářiti lidstvu v dějinných tmách..?tmách...? Ó, Ty náš velký, zmučený pro ideály! Živote svatý, rozbitý o římské skály! Popele slavný, hozený do rýnských vod! A vidím Tě: uprostřed těžce se valících davů hlučících divě, zvědavých na popravu, trčícím lesem blýskavých, žoldnéřských kopí, které se v lhostejném jasu slunečním topí, s provazem na krku, vzadu svázané ruce, pomalu, pomalu, přec však, Bože, tak rychle, béreš se, smrtelně bledý, nesmírně ztichle od svého života v prázdno, dále a dál... Ponurý, po straně jdoucí žoldnéřů vůdce z myšlenek těžkých Tě vytrh’, povelev prudce. Prohnul se dav a v zlomeném průlomu řad, zachvěv se, vidíš své prkno hrozivě stát. Klekáš a naposled vroucí modlitby žal k Pratvůrci života všeho tesklivě lkal: 115 Bože můj veliký, věčný, všemocný Pane, smiluj se nade mnou, červem zašláplým svým! Byl jsem jen tiše poslušným nástrojem Tvým. Slepec, jenž hledal vždy pravdy zářící jas. Bojovník Tvůj, jenž proboden u chrámu kles’. Bože můj veliký, věčný, všemocný Pane! Pohlédni na sluhu svého, smiluj se dnes! Až to mé tělo v hranici pokorně vzplane, až se jak shořelé stropy prolomí hruď, větrem až stočený, hořký, dusivý dým uzavře dech a duše má před Tebou stane – pohlédni k ní a pro syna popravní kříž, pro jeho pohled a úsměv mateřsky sladký, pro bolest nesnesnou jeho přesvaté matky, mírně dle milosrdenství svého ji suď, přiviň a přijmi ve věčnou, nebeskou říš. Posilněn, odhodlán vstáváš – Lhostejný kat na pokyn pánů Ti rychle strhává šat, přivíjí k prknu, pod nohy nahrne slámy, z níž se již vyvalil kouř a syčivé plamy. Hlava Ti klesá, ustáváš píseň svou lkát... 116