ZA BOŽENOU NĚMCOVOU.

R. Bojko

ZA BOŽENOU NĚMCOVOU.
Ty důvěrně lidská, Ty něžná, kouzelně sladká, jak nejprostší pohádka Tvá, jak úsměvná matka. Ty průzračně čistá jak horský potok, když uhání jak veselé dítě s bublavým žvatláním pod strání; přirozená, prostá a milá, dojemně líbezná jak mizící národní píseň. Ty stále vítězná, Ty nejčistší, nejsladší naše, největší z žen! Ty ubitá, po léta zmírající na kříži běd svojich i národních, zrazená láskou, ubohá. Cos měla zde? – Kolikrát v chmurný, hněvivý den, a kolikrát v noci, když prchal výsměšný sen, se vyrval Ti z bílého hrdla zoufalý sten, když sama a sama, bezmocně bila ses o Boha; když rozkošnou hlavu otloukala sis o mříži svých žalářů těžkých; když lidskost marně jsi hledala; když pro sladká mláďata za ten žebrácký plat jsi zlámaná křídla s nadlidským úsilím zvedala, jak drátařské dítě snášela zimu a ústrk a hlad. Ty největší naše! – Když slunce tesklivě hasne, a pokojem plíží se zjevy mátožných stínů, 118 tu děti mé střapaté hlavy do Tvého klínu vždy důvěrně stulí, rozevrou oči své jasné, a naslouchajíce z daleka slovům Tvým luzným, Tvé lidskosti velké se učí, soucitu s nuzným... A já –? Když nejvíc jsem znaven vnucenou prací, když zoškliven trapným pohledem na bídnou trosku všech zlomených duší moderních, vyssátých mozků a ztrhaných nervů a srdcí hynoucích chladem: – tu duše má znovu a znovu k Tobě se vrací jak v domov svůj věčný, a u Tvé Babičky vlídné vždy nachází slova útěchy, jistoty klidné... A Ty jsíjsi zemřela bídou, zemřela hladem...! 119