ROZCHOD.

ROZCHOD.
Kdybys tak žil dnes, zasněný, tesklivý učiteli veliké lásky, vzdání se, přelomu – – mučiteli radostné přírody věčné – vášnivý přetaviteli nejvyšších hodnot svatého sobectví – – staviteli jakéhos vzdušného chrámu – – proroku, vůdce, kterýs mě přísně za ruku podanou ved’! Kdybys tak žil dnes – – Sklesle bys, podlomen sed’ před svojí Poljanou, hrozné bolesti mrak na bledé tváři, rukama zakrytý zrak. Ale já, tichý tvůj učeň, nadšený žák, pokorný sluha, k tobě bych přistoupil prudce, s ubledlých tváří ti strhl hněvivě ruce, stařeckou hlavu zdvih’, drsně hovoře tak: Nadšenče nahé pravdy! Proč odvracíš teď od ní a všechněch nesmírných křičících běd s úžasnou hrůzou zlekaný, ztrhaný hled – –? Hrdým buď –! Tvé to přec dílo –! K němu jsi klad’ po celý život svůj základ. Odvěký řád lámals, jak sopečný výbuch staletý vzdor tížících balvanů, smutně ztrnulých hor. 132 Tys to, jenž budovu církve, veliký stát rozkotal jako král přísný lupičský hrad. Zakázals přísahu, Boha, posvátných knih úzkostně dovolávat se v pochybách zlých. Zakázals v rukou svých svírat pro příští rod se stromu práce s námahou urvaný plod. Zakázals pro zem, již dávní dědové, otci tvořili po celé věky, ve dne i v noci chránili tělem svým před nepřátelskou mocí, zakázals pro tuto zemi v zaťatou dlaň uchopit s posvátným hněvem blýskavou zbraň. Zakázals modlit se v chrámu posvátných věd, víti kol obrazu lidstva umění květ. Zakázals brániti zlu a dokořán bránu otevřels jemu. Zakázals odrazit ránu, osobnost silnou, bolestně rozkošnou snahu po velkém rozmachu křídel, rodinném blahu. Udeřen přikázals druhou nastavit stranu, zloději suknici přidat, divému vrahu v síni již podat své hrdlo pod lesklý nůž. Zvířecím pudem ti byla veškerá láska k otčině, ženě a dětem, prazdrojem běd. Ne, ne, ne –! Nebyl jsi prorok, veliký muž, který by národ svůj, lidstvo k Bohu blíž ved’! – – 133 Jenom jak těžký sen, teskná, východní zkazka vane to okolo tebe. – – Bohatý hrabě, hýřil, jenž všechny poháry vypil až do dna, umělec velký, jenž slávy za léta plodná nažal si plně, stařec, jenž umučen nudou, kterou tak tesklivě mluví země tvá rodná –: nikdy jsi nepoznal nyvě rozkošné slasti z kořisti dobyté těžce, s bolestnou mukou na tvrdém osudu, jeho kamenném poli. Nepoznals nikdy, jak ostře, řezavě bolí, když ji pak lupiči vyrvou ze skleslých rukou. Bezpečen v širé, bezmezné, slavené vlasti, nepoznals nikdy, jak mlčky, pudově nutná obět je pro ni, jak sladká, rozkošně smutná, mučivě krásná láska k ní bolestně chutná. Nebyls prorokem dobrým podle svých plodů. Velkou jen hymnou svého jsi širého lidu, trpného vzdání se jeho, dobroty mělké, netečné lenosti snivé, tesknoty velké, prázdného ničeva, ptaní, hledání cílů. Rozbořiv slavné velkosti staletý chrám, zlomil jsi lidu vrozenou, rasovou sílu. Rozvrátiv kázeň, na pokraj propasti strh’, do nové, horší poroby, otroctví vrh’. – – Včera jsem lásku měl k tobě, velkému dílu. – Nyní jen bolest zklamání, nenávist námmám... 134