NA SVÉ JMÉNO HRDÝ JSEM.

NA SVÉ JMÉNO HRDÝ JSEM.
Dřív těžká, hořká chvíle přišla častokrát, kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád, či více pohrdám, či nenávidím víc. Tak chtěl jsem na tě s pýchou šťastnou ukázat, jak matka Gracchů na syny – chtěl hrdým být na činy veliké – – však nebylo tu nic. Žils v necti, hanbě, spokojené porobě. Měls dvojí tvář, i mužnou upřímnost i lež, i mstu a lest, a časem zdálo se, že miluješ ne nadosobní čest, ne touhu, ideál, však hrnce egyptské jen, kovu svůdný třpyt. A minulost tvá – zvadlý věnec na hrobě, jejž drsný vichr hrubou rukou pocuchal. Tvá sláva – krví splihlý, roztrhaný cár. Tvá sláva – u zpuchřelých, černých már pět bledých, dávno dohořelých voskovic. Tvá sláva – pod lešením starých šibenic – – Oh, dříve hořká chvíle přišla častokrát, kdy nevěděl jsem, zda tě, bědný, mám víc rád, či více pohrdám, či nenávidím víc. Jen když tě podle udeřili v bledou líc, tu celý zachvěl jsem se, zalkal bolestí, 138 jak smutná, ustaraná matka při zvěsti, že děti v daleku jí láme neštěstí, jak choré tělo, když nůž operatera se v ráně obrátí a sjede ke kosti. Tu poznával jsem, že má bytost veškerá je k tobě přirostlá, že navždy spojen jsem, žes životní mou bolestí i radostí jak děti mé, žes určeným mně osudem. Však teď, když hrozilo vše, že tě pozbudu; když zdálo se, že surově tě rozdrtí ta hřmící kola rozvášněných národů na divokém svém, hrůzyplném pochodu –; ty odvahy pln, velké zhrdy ke smrti ses vzpřímil, mocně vzepřel zlému osudu. Tví syni s nadšením a touhou plamennou šli v dálkách kdes, pod neznámou oblohou v boj litý, v peklo děl a plamů syčících a padali – oh, padali po stech, tisících, však stáli, přece stáli jako sloupy ze žuly, však stáli, stáli hradbou kamennou, již možno rozdrtit, ne přimět k ústupu. A vše to dobrovolně, svojí po vůli, ne pro zisk, slávu snad, však pro vlast ubohou, pro její třistaletý pláč a potupu, pro otců svatý odkaz, věčný ideál! Ó, nesmrtelní – – svatí – – obětovaní –! Ó, bojovníci hodni Žižky, Prokopa! 139 Pro vaši smrt a velké ukřižování teď s obdivem zří na nás celá Evropa, a cizí svět kdes v mapě hledá malou zem. – – Ó díky vám –! Ó, kterak šťasten, hrdý jsem! 140