S BOHEM.

R. Bojko

S BOHEM.
Tvá bílá žena tlumok shledává – – „Tu prádlo máš, tu jídlo,“ tiše říká, a hlas jí podlomeně selhává. I odchází a dlouho zůstává, pak navrací se jako bezhlavá. Tví čilí hoši jsou jak plátno bledí. Jen obstupují, z dálky na tě hledí, jak s bázní, jakby polodiví běsi, zas provedli cos divokého kdesi. Než pojednou se na šíji ti věsí a „Tatí, drahý tatí“ vykřiknou a běží ven a divě zavzlyknou. Však rozkvetlé tvé zlaté poupátko, tvá královnička, pranic nechápe,nechápe. Svou bosou nožkou těžce přicape, jak nemotorné tlusté housátko, a ručkou buclatou tě chytá zdola a „Táta, táta“ usměvavě volá. Jak zloděj mračně hledíš, vous si trháš. Však náhle, přemožený, k ní se vrháš a z hrdla vzlyk se dere nelidský: „Oh, s bohem, s bohem, ptáčata má holá! Oh, s bohem děti mé – snad na vždycky..!vždycky...! 167