V TĚŽKÝCH DNECH.

V TĚŽKÝCH DNECH.
Napořád totéž – bez konce – oddechu – klidu! Myslíš jen na krev, požáry, zoufalou bídu blízkých svých drahých, přátel a němého lidu. A přec je nutno alespoň na krátkou chvíli pro ženu, pro hladné děti přistoupit k dílu. Ale jak divá kolečka v zkaženém stroji mysl zas uskočí stranou, stojí a stojí nehybně, ztrnule hledí k jednomu místu, hřbitovu lidstva, hroznému, vleklému boji. A útěchy není, ni v tiše úsměvných květech, při bledé ženě, při smutných, bezkrevných dětech, v umění, vědě, ideách, milostném Kristu. Stále tak – měsíce – rok – a naděje není! V hodinu večerní, noční, v hodinu denní nahoru vlaky jen letí, rachotí vztekle s vojíny, potravou, vozy, letadly, auty, s náboji, výbušnou látkou, puškami, děly. Proti nim, k Vídni pak táhnou pomalu, vlekle, jakoby zakřiklé hrůzou, sepiaté pouty, s bledými tvářemi, zavázanými čely, s pahýlem údů, zakrvácenými těly. 179 Vzadu pak na vlaku, vedle rudého kříže kostlivec sedí a lebku nažloutlou hryže. Velké však, všemocné slunce nad tím si jásá. Rozkvetlé stromy svatební rozkoší voní, šťastnými ptáky, zlatými včelami zvoní... A stále tak, nahoru dolů, nahoru dolů – – za zpěvů napřed, potom však v úpícím bolu, pomalu, vlekle a těžce, bez hlesu, němě... Nebude konce – –? Nemá dost prokletá země horoucí prolité krve, – lidského masa...? 180