KDO VINEN?

R. Bojko

KDO VINEN?
I. I.
Jen on –? – Ne – Což možno jedné, byť železné vůli jak otroky přinutit lidstva užaslou půli, by zalila celou zem krví nejlepších synů, jak ochotná děvečka vodou zahradní hlínu? Ne, bez vůle boží, bez Jeho hrozného kynu zde zabíjet nemůže ani největší král. Byl nástrojem osudu jen, jenž nehnutě stál, zře s pohrdou, chmurně přes hnijící Evropu v dál. Meč hrozný, jímž po hlavě lidstva Jehova ťal. Byl kapelník jenom, jenž kynul orchestru děl, jak do celé Evropy s valů hrozivě čněl. Byl závěrem písně, již národ po léta pěl. Vždyť horečnou vidinou moci, panství a slávy již šíleli všichni, i šťastné, zbohatlé davy, i státníci, vědci i zpité umělců hlavy. Vždyť rassou je vyšší. Světu dá kázeň a řád, a rozdělí po právu zemi. Národ je pánů, jenž určen, by slabým a neschopným všemocně vlád’. 205 A rozmnožil Bůh je jak písek na břehu moře a na nebi hvězdy. Po otcích zděděný dům skrýt nemoh’ již pod střechu svoji nesčetný lid a nestačil velikým touhám, závratným snům. Zda nemusil dychtivě vztáhnout po cizím lánu pěst obitou ocelí –? vyslat do oceánů svá obrovská, plovoucí města, po zemi jít jak příšera hrozná, vše drtě, káceje, boře...? Však u cizích krajin vzpřímeně vytáhlý Brit stál dávno již stráží, nabitý revolver v ruce, a po pěsti, vztažené chtivě, rozpřáh’ se prudce. A Francie, sladká královna lásky a krásy, vždy vzpomínkou hořkou rděla se po samé vlasy, že na její nádherné tělo rozkošně vnadné kdys vítězně kladli své ruce řeznicky hladné, že strhli jí, vladařce uměn, rozkošný šat, že před celou Evropou nahá musila stát. A Francii přes živý esprit na lehkých rtech, přes popěvek, který kázala hrdost a zvyk, vždy vydral se z bílého hrdla zoufalý vzdech, když vzpomněla, kterak do domu jejího vpadli, a ničili všecko a brali a beztrestně kradli, když zaslechla z dálky svých dětí bezmocný vzlyk. A ve stkvoucím hradu z ledu a zmrzlého sněhu již po léta o luzném městu na zlatém břehu 206 pták Velikán Velikánovič dumavě snil, a spoutaným křídlem divoce o zemi bil, až rozpial je do šíře dnes, až odvážně vzlet’, by doletěl dálek, na zlatou kupoli sed’. Však zavěšen na křídlech svých slyšel lkající hlas: Jsme bratři tví, zakletí tady. Hlídá nás drak. Jsme prahem jen pro obuv jeho, bezmocný brak. Jsme do skály přikutí věky těžkými hřeby a voláme marně k dálnému, němému nebi, jímž slunce a bouře a mraky vítězně jdou. Jsme přibiti hrotem hrozného velkého meče. Jak hneme se, krev nám potokem po stráních teče, a orli dva srdce ostrými pářatypařáty rvou – – – Ó zastav se, bratře náš dobrý, soucitně shlédni! Ó jediný bratře náš volný, osvoboď, spas! Tak rozuměl hlasu, když letěl přes širou step. Zda nemusil slétnout, by vyrval ze skály hřeb, by odpoutal bratra, na křídlech mohutných svých ho do dálek unes’, do výšin závratných zdvih’? Ó severní orle, doletíš na slunný jih až k onomu, na Zlatém Rohu stkvoucímu městu –? 207 či proklaný naveskrz šípem u jeho vrat jak kdysi již, obrovský, v krvi své zhroutíš se snad –? Zda bude ti, slavný, žehnat, či proklínat brat – –? Ó královno krásy! – Zkrvácíš lilie své, jež železná pěst již s čela ti bílého rve – –? Či, omládlé, budou se stříbrem slunečním smát – –? Jdeš pro novou slávu –? Jdeš na smrt, pro hrozný pád – –? Ó veliký odpůrče můj! Zda dovedeš s cest jak světová vichřice všechny překážky smést, na kolena Evropu srazit, vítězně vládnout –? A dovedeš nenávist světa s pohrdou snést – –? A tušíš, že menšina musí na konec padnout, že na lásku druhých i největší národ odkázán jest – –? II. II.
Tak viděl můj smrtelný zrak. Však duše se chvěla, jak matka, když žaluje s hrůzou na syna svého pro zradu vlasti. Však duše se chvěla a děla: Též vinen je On, On, konec a počátek všeho, On, stavitel světů a země, dobra a zlého, pán lidstva a zákonodárce všemocný jeho – – 208 Vždyť přikázal, aby ozdravěl nemocný svět jen na hrozném loži nesnesných, křičících běd. Vždyť stanovil, aby se lidstvo napilo prve jak ze dračí číše své teplé, prolité krve, když síly chce nabýt pro nový zápas a vzlet. Jen na rovech hromadných sešlá ideje mře, a nová se rodí jen, boj kde nesmírný vře. – – Ó pratvůrče této světové, krvavé pře! Tys viděl, že národy všechny, nejmenší z nich, již utvářet chtějí vlastníma rukama osud, jak sochař své dílo. Však také viděls, že dosud jsou otroky jen a slyšels je za nočních tich hrýzt hněvivě pouta, zoufale úpět a lkát. Tys viděl, že hlavu svou pozdvih’ nesčetný lid, a slyšels již dávno, jak reptá v brlohu temně, že jemu též v úděl je dána rozkošná země, že též ji chce, úsměvnou lodi, radostně vést přes prostorů zářivé moře, soutěskou hvězd. Však slyšel jsi také, jak velel moderní stát, že musí vždy, galejník věčný, u vesla stát, a po jeho od věků tvrdé, všemocné vůli jen veslovat mlčky, pokorně sledovat běh, byť vlnami slzí a krve zděšeně pluli až k hroznému ztroskotání na věčna břeh. Však slyšels ho hlásat: Ve víru věčného boje vždy vítězí silní. Maličké národní celky 209 jsou balastem lidstva jen, mrvou. Zaniknou ve mně jak cestička v prachu širokých erárních cest, jak venkovských děvčat národní písně a kroje kdes ve středu cizích, poskokem rostoucích měst. Kdo překlenout mohl propasti idejí těch –? Kdo po novém mostě moh’ lidstvo smířené vést od zbožnění síly k lásce a bratrství všech –? Má Evropa –? Vždyť se jen smála budoucna snům! Vždyť prázdným a pustým byl její veliký dům, a v nádherných komnatách vládlo ticho jen dusné a divoká rozkoš, půlnoční orgie hnusné! Vždyť neznala v kořistění již, v požitku míry! Vždyť nebylo obětí, lásky, pokorné víry, jen třpytného zářného zlata veliká hruda, shon divoký po moci, panství, sobeckost tvrdá, a jakási zvláštní jen krása, rafinovaná a bezkrevná, hledaně smutná, planá a planá! Byl úsměšek nade vším jenom, mrazivá zhrda a děsivá prázdnota, nuda, nuda a nuda....!nuda...! Zda nemusil přijíti tento nesmírný trest a lidstvo, jak překážku s dějinných cest, jak Sodomu hříšnou do hlubin propastných smést – –? 210 Ó, Bože můj věčný. Děsný jsi ve hněvu svém, a bezmocně láme se, puká zděšená zem, když dopadne na ni tvá hrozná, drtivá pěst. Však všechno, co činíš, nutným a účelným jest... 211

Básně v knize O Boha, život a můj lid: