PEKLO.

PEKLO.
Čteš a čteš, jsi omámen, a bezděčně duše ulekaná, užaslá se brání: Je to pravda –? Dalo se tak skutečně –? Vždyť to, Bože věčný, není možno ani – – Státní příkoří se vždycky zveličí. – – Avšak fakta, hrozná, přesná, fakta zakřičí, jak jdou v řadách kolem tebe, potřásají nad mrtvými krvavými kšticemi – – Vážní svědci před bílými svícemi s okem uslzeným smutně přísahají: Hroznější to bylo – – peklo na zemi – – Čteš a čteš, jak omámen, jak opilý – – Zdá se, rozvrácen byl všechen lidský řád. Je ti jako zvířeti, jež v zátylí hrozným mlatem nečekaně praštili – – Cítíš: nikdy, nikdy nebudu se smát... Vždyť v tom úmysl byl, soustava! Vždyť byl každý zde bit hlava nehlava! Dívky strhli do štěrku a do bláta. Před diváky, před zoufalou rodinou 221 za nohy je vlekli s myslí hrdinnou, jako Achill ubohého Hektora. Světlonoši slavní – – Státu podpora – – Vezli je jak na porážku zvířata, mnohem hůř – Těm nutno vozy provětrat, napojit je cestou, soustem ztišit hlad. Zde však nesmí svému knězi vody dát. Zde je lékař zbit – zde zbit je advokát, že se odvážili zprahlým retem lkát. Šedivého starce pár zde pochopů za spoutané ruce věsí ke stropu, že se houpe rachotícím ve vlaku, jako kýta zkrvavělá na háku. Pak to peklo slovanské – –! Kdes na poli pod lhostejným nebem, v dešti, na mrazu metrů pár jim vykazují za koly. Hni se, třebas krok jen, za svou potřebou, bodák hluboko ti vrazí do prsou. Vždyť i zvíře odváže se z provazu, přec má chvíli, kdy se může proběhnout, zaštěkat a zalézt někam v stinný kout. Zde však – – Plné vředů, neřádu, na smrt nemocné je staví do řadu, a jen tak, jen z rozkoše a zábavy, pro výkřik, jenž vyklouz’ z ulekaných retů, pro zdviženou, ohořelou cigaretu, že se rychle u latriny nestaví, 222 bijí je a kolbou praští do hlavy, zapíchnou jak ovci řezník krvavý. Pobít – – všechny pobít jako škodnou zvěř... Pobít – – všechny – – vyhubit jak štěnice, než byt celý zamoří a světnice... Všichni tak – i plukovník, pán nejvyšší – – ba i lékaři – – Ať jen pomrou, zahynou diese Galiziener – – Nikdo neslyší nářků jich – – A nikdo nedbá úpění – – nikdo neposilní duši nevinnou. Ó, vy sestry, bratří moji zmučení – – Národního záští smutné oběti – – Trpitelé po tisících pohřbení kdesi v dálkách tam – –! Ó, alpské údolí hanbo lidstva – dvacátého století – – hanbo Rakouska – –! Smí být to bez trestu –? Dokud Všemohoucí těžkým ramenem bude tady stíhat hrozné zločiny; dokud lidé budou žít a dějiny prstem ukazovat na cestu lidstvu příštímu, na slavné hrdiny, na slávu i na pád, hanbu otčiny –: dotud každý hodí hanby kamenem po tobě, ty koute nářků, prokletí... 223