O JENÍČKOVI.

O JENÍČKOVI.
Jednou na večer zimní neděle tatíček z procházky přišel a vesele, střásaje na děti sníh, řek’: „Chcete poslouchat skutečnou pohádku?“ „Ano, oh ano,“ divoši sborem zavřískli a hned se do koutka u kamen v hromádku jako kuřátka sytá přitiskli a na otce upřeli chtivý zrak. Tatíček k stolu sed’, nejmladší, miláčka, na klín zved’ a skutečnou, žitou pohádku vyprávěl dětem tak: Byl krásný podzimek. Stříbrná vlákna lehkých pavučin a mlhy, prohřáté sluncem, modrý dech se věsily na kře, po stromech. Nazlátlý list se po pni smek’ a v krouživých, měkkých poletech, v tichém zármutku jako teskný vzlyk a nyvé touhy vzdech spadl na trávník. U cesty na všech vrcholech rděly se žvanečky rudých jeřabin jak ohnivě žhavé korály. 5 Na polích poslední ouvrať orali a na mezích pýří a plevel pálili. U domů v sadech vařili povidlí, až dýmy se jako z továren valily. Na lukách, které již dávno skosili, ocúny, naháči modří, ustydlí, o světlo slunce pokorně prosily. Byl tichý podzimek, hnízdečko teplé nejsladších dětských vzpomínek, ustydlých, čistých krás. Byl podzimek, dávno již zašlý, krásný čas, kdy trhal jsem v zahradách sivé ovoce, kdy na širých lukách často až do noce se svými druhy při rudém ohníčku krávy jsem pokorné, tiché pás’. K nám někdy jen, jakoby pouhou náhodou zabloudil spolužák Jeník se svou jahodou. Byl podivný. Útlý a tichý, bledá tvář, však v nazelenalých očích zvláštní zář, jak by se do tmy uhlíky žhavé nítily, jak by tam svíčky z vánočních stromků svítily. Ve škole skoro první a mnoho čeť. Dějiny naše celé znal nazpamět, a pohádky z kraje všechny měl v malíčku. Jen někdy si s námi trochu hrál. Však nejčastěj opodál na mezi někde stranou stál, na nás se díval, nedíval, 6 jen mlčky se, teskně usmíval, jak by mu do snů šeptala tichá maminka, jak by s ním mluvila bolně radostná vzpomínka. Jednou ve čtvrtek, den prázdna, sváteční, kdy za pecí kdesi dřímala čítanka, počty i mluvnice, špinavá písanka s rozbitou kabelí, pekli jsme na pastvě ve žhavém popeli hromady na poli kutaných zemáků. Bylo již k večeru. Veliká koule sluneční, smutná a teskná jak tiché, dušené úpění, mlčky a nehlesně mizela v černém oblaku, jako by někdo z ní, žhavě rudého bochánku, ukrájel hladně veliké, stkvoucí krajíce. Zlekaná stáda zardělých beránků nebem se rozběhla, v dálku mizíce. Na blízké stráni velký les zčernal, potemněl, a jako by bolesti slunce rozuměl, zavzdychal táhle, žalobně zašuměl – – – Ale my jako svatebčan šťastní a veselí s křikem a smíchem jsme k hostině slavné zasedli, holými prsty hrabali v žhavém popeli a hltali chtivě, jak bychom týdny, měsíce celé nejedli. Toliko Jeník, jako vždy tichý a snivý, divně bled’, našich motykou střílených koroptví nepojed’. Na nás se díval, nedíval, jen mlčky se, snivě usmíval, 7 a ukřehlé ruce nad ohněm tiše ohříval – – Tu spolužák Štoudek nožíčkem drobným s nůžkami, se střenkem z matné perleti chlubil se před námi a vykládal pyšně, že od otce ke svátku dostal jej včera na věčnou památku. Žádný z nás ještě jaktěživ takého krásného nože neviděl. Každý se díval naň jakoby na zázrak, vzácný div, každý chtěl mít ho v rukách dřív, a každý ho Štoudkovi v duši záviděl – – Jeník též po něm ruku vztáh’ a dlouho ho prohlížel jako v snách, jakoby v závistných, chtivých myšlenkách. Co potom se stalo, nevím už. Štoudek však náhle vykřikl: „Kde můj nůž?“ – Všichni jak přilezlým hadem uštknutí s místa jsme vskočili v úžase náhlém, leknutí, a hledali všady i v popeli nožík z perleti, však nikde, oh nikde ho není viděti. A Štoudek hněvivě zavolal: „Tak někdo z vás ho ukradl!“ Hned ruce jsme zvedli v jeden ráz a volali: „Prokapsuj, prohledej všechny nás!“ – Nože však nikde, jak by se do země propadl – Tu zaúpěl Štoudek a hlasitě zaplakal. Bylo nám líto ho a chtěli mu pomoci a hledati nožík třeba i za noci. A kdosi prohodil: „Kdo ho měl naposled?“ „Jeník! Ano, Jeník,“ jsme vzkřikli a vrhli se k němu hned: 8 „Kams ho dal?“ Zčervenal napřed, potom zbled’ jak na slunci lněná plachetka, jak ministrantova vypraná rochétka, a jeho ret a jeho hlas divně se, zlekaně chvěl a třás’, jak za bouře lísteček dubový, když těžce a zmateně vykoktal: „Já..Já... já..já... já..já... Dal jsem ho Štoudkovi.“ „Lžeš, lžeš, ty“ – zakřičel Štoudek. „Nedals nic!“ Tu ještě víc Jeníka zbledla líc a jeho zrak kruhem zabloudil, divně zamžikal, jako by pravdu před námi do nitra zamykal, jako by zloděj svou lucernou malou kradí zablikal. To je nápadné – – Ó, proč se jen Jeník tak zalekl? Proč jen tak koktal, těžce zajikal, proč se jen bránil tak chabě, tak nejistě...? Když Štoudek pak odpřisáh’, na svou duši se zařekl, že nožík mu nevrátil, jistě že to ví, z nás každý byl pevně a svatosvatě přesvědčen, že svatoušek Jeník byl při horkém činu polapen, při podlé, soudružské krádeži. Ó, jak lehko a snadno se soudí mládeži, jak s výslechem tvrdým, rozsudkem krátce je hotova, jak rozhodne řízně, popraví naráz, pochová...! 9 Napřed jsme chtěli ho nutit k přiznání na místě, a zbít ho, neb ruce mu rozpiat na hole. Potom jsme přece jen rozhodli: Lépe je zítra to říci všechno ve škole, a teď vypudit ze svého středu zloděje. Toho však nebylo třeba: Jako pes zbitý a spráskaný pánem ke své boudě poodlez’, jako když lapený palič z pod rukou hněvivých strážců, dříve než k smrti ho utlukou, při novém zmatku vyklouzne, tiše se odplazí: tak Jeník již se svojí kravkou odchází tiše a mlčky a váhavě od nás lesní ke hrázi. „Vida ho, zloděje,“ kdosi za ním řek’. A kdos zazpíval: „Kdo chce s námi krávy pást, nesmí nikdy nože krást.“ A my všichni jak zpití, ve sboru po něm jsme s výsměchem bodavým křičeli: „Kdo chce s námi krávy pást, nesmí nikdy nože krást, nože krást...“ Však Jeník jako by neslyšel, jak by nechápal, němě se, pomalu, těžce vlek’ k lesu až, k onomu starému javoru. A tam stál a stál, a jakoby napolo živý, napolo v mrákotách ani se nehnul, ani nehýbal. Tak ve válce voják za noci stojí na stráži ve smutných, těžkých myšlenkách na ženu, děti, jež naposled včera zulíbal. 10 Však pojednou veliký kámen od lesa zafičel a za ním hned druhý, třetí, další pad’ do našich užaslých shluklých řad. „Cože? On ještě kamením házet se odváží...? Na něho!“ – – Kde my jsme tenkrát z dálky jen tušili, jak jsme ho až k zoufalství vzrušili! Kde věděli, že jeho dušička náhle zakřiklá tolikrát o pomoc k Bohu zavzlykla, tolikrát těžkou se slzou pod oním stromem zajikla! Ó, jak v něm všechna krev musila varem kypěti, jak musila po pomstě, po ospravedlnění sipěti, když on tak tichý, tak snivý jak lilie v rozkvětě, sám a sám, jediný proti nám na světě po ostrém kamení sáh’, a zuřivě, zběsile napříč se postavil naší veliké přesile...! Vždyť on neutek’, neprch’ před námi, však přitisknut k stromu znovu se rozpřáh’, zaměřil a kamenem mrštil, udeřil, ač kamení naše deštěm se nad ním vznášelo, s javoru listí a sněti sráželo a mnohdy též do jeho těla vráželo. Teprv když jeho kravka prudkými ranami trefena byla několikráte do boku, a nezvyklá bití dala se do skoku, a když on, žena se za ní, kamenem ostrým zasažen za čelo chyť se a vzkřikl, ne, zaúpěl jako podřezávaný kohout u svého smetiště: 11 teprve tenkrát utekl do lesa, a my, vítězi hrdí, ovládli slavně bojiště. Bylo již pozdě. Stříbrným hláskem klekání, jak skřivánčí šveholy na jaře na poli, z utichlé vesničky na stráni na širá luka, v údolí radostně, sladce hlaholí a volá nás k bratřím a sestrám, k mateři – – – Dosti již. – Příměří – Další jsme honby nechali a s tichými kravkami domů spěchali. – Skrze řad stromů podzimem prořídlý stavení bílá snivé dědinky brzy jsme zahlídli. Bučely krávy za hlasem svého telete, zaskřipla v stěžejích vrata, psi vztekle štěkali. Na dvorech matky a služky již čekaly a volaly na nás: „Nu, že již ženete!“ Dobou tou Jeník, tvář od slz a od krve, jak kámen ho zasáhl prudce do čela, kravku svou zlekanou našel teprve. Na kraji seče, nažraná po chuti, tiše ležela. Uhřátý, uštvaný Jeník u ní se zastavil. Měsíc právě svou září celou seč zaplavil, a snivý a tichý jak princezna zakletá jemně a něžně navíjel niti stříbrné na duby a buky, na habry shrbené, 12 na jejich těla veliká, statná, staletá. Do vlasů seče, jak po ní se tiše procházel, bílýma ručkama nejčistších perel naházel, a na každou travku, do jejich lístků, řas, se šatů modravě průsvitných tiše střás’ démanty zářivé, samý lesk a jas. A ticho, tak ticho, jen jakési ševele, unylé vzdechy a šepty nesmělé... Ticho, tak ticho jak v kostele, při svatém, tajemném pozdvihování, jako když matka se se své postele k spícímu dítěti pozorně naklání... A Jeník stál a stál, díval se, díval a nedíval. A jak se mu všechno tu ve své měnlivé záři, v lesklém třpytotu zdálo jak v zakletém zámku, pohádce: pocítil náhle takovou nyvou a štkavou tesknotu po lásce něčí, sladkém objetí, po matce, že jak podťatý na zem pad’ do trávy bílé, v její rosný chlad a celý se dušeným vzlykem zachvíval, celý se vnitřními slzami zalíval... Ach, kdyby tu druha měl, jednoho aspoň přítele...! A na všechno vzpomněl zas, znovu vše prožíval, jak si ho podezíravě, od paty k hlavě měřili, jak se mu s úšklebkem v oči dívali, 13 jak všichni, oh všichni hned věřili, že kradl, zlodějů spílali, jak hnali ho od sebe, písničku na něj zpívali...! „Oh, je zhanoben, vyhnán a pošpiněn, z krádeže nařčen a usvědčen před všemi...! A zítra již celá dědina prstem naň ukáže, vzkřikne zloději...! A přece je, Bože můj, Bože, nevinen...! Oh, kdyby tu nebyl raději...! Kdyby radš umřel hned...!“ A nesnesný, ponurý pocit těžké trpkosti a zoufalé opuštěnosti, nespravedlivého příkoří hrozný žal tak ubohé srdce mu sevřel, tak je rval, že lkal a lkal, jak siroteček zbitý lkal, jak sirotek v oné písničce na pustém hřbitově u svojí mrtvé matičky, jejím na rově... A měsíc jak nebem tiše šel, se zastavil cestou, jak by s ním soucit měl, jak by mu pomoc’ chtěl. Ustydlá rosa kmitavě skanula na zem po trávě. Zavzdychly stromy, zatřásly hlavami, a jahoda zabučela táhle, sténavě. Tu vzpomněl jí, k ní se plazil po zemi, její krk objal chvějícíma se rukama, 14 na měkké plece hořící hlavu klad’ a v srdci svém uštvaném, ubohém žaloval před ní, před Bohem: „Ah, jahůdko, jahůdko drahá má... Tys má jediná... Všichni mne zahnali, spílali zlodějů, ve škole budou žalovat...! Kam se ukryji, kam jen poděju...? Jen tebe mám... jen tebe mám... Ty jsi hodnější a lepší jich, ty mně uvěříš, že jsem nic neukrad’, že si vzal nožík ode mne Štoudek sám, že jsem nevinen... ó, jahůdko drahá, ty má jediná.“ A jahoda jako by dobře věděla o jeho bolu a žalu, o jeho nesmírném úžase, velkou svou hlavu k němu stočila, teplými pysky o jeho ruku třela se a na něho tiše a rozumně hleděla vlhkýma, velkýma očima, měkčíma nad samet, až v lkání svém ustal, ztich’ – – – V tom po lese snivém, po stráni neslo se táhlé, úzkostné zvolání: „Je–ní–ku – Je–ní–ku!“ – Cosi se pohnulo, praskla snět, a do záře měsíční ubledlá žena vkročila. „Maminko...! Má drahá maminko!“ Jeník vzkřik’, 15 a hnal se k ní, ne, letěl jak ptáček přes trávník a ruce vztáh’, ubohé ruce vztáh’ pro její pomoc a útěchu, sladké objetí jak po Panně Marii, po jejím roběti – – – Však několik kroků před ní se zarazil, jak by se syčící had mu do cesty připlazil, jak by ho hněvivý, hrozný hlas tvrdě zakřikl. Zíraje matce do očí pátravě, zkoumavě, jak by chtěl myšlenky její všechny číst, bílý jak v písance čistý list, bílý a bledý jak měsíc nad nimi, jak umrzlý, tichý kraj za zimy, v pochybách hrozných zoufale zavzlykl: „Věříš mně, věříš, že jsem nic neukrad’...?“ Tu matčiny oči zvlhly, celé se zrosily, pak pohlédly vzhůru jako by po nebi pro syna pomoc žádaly, s výčitkou prosily... Pak strhla ho k sobě, prudce objala, hladila měkce po tváři, po hlavě, a skloněna k němu štkavě šeptala: „Co ty...? co ty...? synku můj...? Myslíš snad? Jim bych věřila...?! Ó ty můj...! Nu, neplač již, neplač..!neplač...! Pojď, půjdem, cestou mi všechno vypovíš..“vypovíš...“ Však Jeník se k matce přivíjel úžej a úžeji, jak k jediné spáse, k jediné svojí naději, a plakal a plakal, ale již mírněji, ale již lehčeji – – A slz těch utěšujících tiché přívaly s velkými, těžkými slzami matky splývaly, 16 jež nyjícím, bolestným soucitem přímo zmírala, upracovanou, tvrdou svou rukou Jeníku slzy stírala, s výčitkou těžkou k nebi zírala a šeptala: „Ó, já to tušila... Ó, ti darebi...!“ Konečně domů šli. Před nimi běžela jahoda krotká a radostně bučela. Za nimi paseka tichá ležela a stříbrem se vlnila louka jim po straně. Vedli se za ruce jako dvě děti ze školy, vedli se tiší a vlídní, zněžnělí, důvěrně zdílní, zvroucnělí, oddaní sobě jak přítel slabšímu příteli. Cestou však po poli Jeníček jaksi klopýtal a teskně zatouží, že hlava mu hoří, nohy neslouží, že cosi ho píchá u boku. „Snad nebudeš stonat?“ zašeptla matka zlekaně, vzala ho v náručí a přidala do kroku. Druhý den cestou ze školy již jsme zvěděli, že Jeník je těžce, těžce nemocen, že lékař byl u nich a řekl prý: Zápal plic. Jak hříšníci před Bohem hlavy jsme svěsili, v duchu se všichni děsili a na sebe zaraženě, zamlkle hleděli. Potom kdos pohodil hlavou na stranu a pronesl jakoby na svou obranu: „Nemůžem za to. – Proč pak nůž ukradl?“ 17 „Ale – – vždyť – –“ zakoktal Štoudek – – „Nu, co chtěls říc’?“ vzkřikli jsme ve zlém tušení a k němu se shrnuli. A Štoudek ze sebe vyrazil: „Nevzal nic. Nožík jsem našel. Děravou podšívkou do švů zapadl.“ Jak – –? Jakže – –? Jeník je nevinen – –?! – – Jak by nás polenem po hlavě udeřil, jako by před námi ze země plamen vyskočil, tak jsme v úžasu náhlém, v úzkosti strnuli, tak se svět s námi dokola zatočil... Nevinen...! Čistý...! A nikdo mu nevěřil – –! Nikdo ho nebránil, nekryl svým ramenem...! Každý mu nadal zlodějů... Každý naň hodil kamenem! A teď nemocen... na smrt nemocen... Oh, my bídáci! Pak jsme však hněvem oproti Štoudku vzkypěli a vrhli se na něj, sípěli: „Kterak jsi odpřisahati mohl jen, na duši říci, že nevrátil nože ti? O, počkej, prokletý! Umřeš a zčernáš do dne, do roka, hanebný lháři, křivopřísežníku!“ Zčervenal Štoudek a zbledl a dýchal zhluboka, a pojednou ze studu, hanby, z úleku před námi dal se do řvaní zrovna, do breku. Ale my vzkřikli již sborem: „K Jeníku. Všechno mu sdělit – odvolat – odprosit – usmířit..!usmířit...!“ 18 Jeho však matka nás na prahu tiše vyslechla, zakývla hlavou, zhluboka vydechla a pak pravila: „Jeník se nesmí rozčilit. Jděte pryč. – – Přikázal lékař klid.“ A týdny se potácel mezi smrtí a životem – – O, jak jsme horoucně, vroucně, s dušeným vzlykotem každého večera Boha prosili, ať ho uzdraví, ať ho posílí! V jaké úzkostné, žalostné muce jsme spínali sepiaté ruce k Panence Marii, Kristu Ježíši, ať mu pomůže, bolesti jeho utiší...! Tak stalo se konečně. Tu tatíček zmlk’ a lehce se pousmáv, prohodil jakoby nechtě, bezděčně: Skončil jsem svoji prožitou pohádku. Děti však dosud, jako holoubci v hnízdě, seděly, na rtech mu visely ještě a v tváři hleděly, a nejmladší, nejsladší jeho dceruška uzpívaná, střapatá Věruška k němu se doposud teskně tulila, slzičku potají do jeho vesty ulila a vzdychnula: „Mně je tak líto toho Jeníka.“ Mářa však, školačka moudrá, veliká, ptala se chtivě: „A byl pak Jeník zdráv?“ „Byl.“ 19 „A je ještě živ?“ „Je.“ „Co dělá teď?“ Tu se zamyslil trochu tatíček, jako by na vážkách kolébal odpověď a pak řek’: „Vyprávěl nyní svou prožitou pohádku.“ Jak..?!Jak...?! Jak že to bylo..!?bylo...!? Očka dětí až vykřikla a dokořán zrovna rozevřela se v nesmírném údivu, úžase. A otec do jejich oček hlavou kýv’ a tiše se usmál v jakémsi teskném dojetí. Tu vskočily se svých míst a jak indiáni divocí hnaly se kolem stolu a po otci s pokřikem vztáhly páž: „Tak tys ten Jeník..!Jeník...! O, tatíčku drahý náš..!náš...!“ „Nu, nu,“ bránil se otec jich živému objetí a povstav a vytáhnuv z kapsy nožíček, pravil: „Tu je. Dal mi ho Štoudek pak na věčnou památku.“ A děti se zrovna o místo draly, s křikem: „Jéj, jak hezký je,“ vztáhly ručky své po něm dychtivě a naň zíraly dlouho a zbožně, jaksi uctivě. Však Věruška zakňourla mazlivě: „Dej mi jej...“ 20