Slečna Týny

Slečna Týny
Mechanicky pero črtá obrázek ten jako jiný... První, druhá, třetí, čtvrtá... Napadá mi slečna Týny. Slečna Týny... Srdce zlato, hlava vždycky otevřená, cudná mysl – – – Krk dáš za to: to je pravá česká žena. Vše jí slouží jenom k chvále. Celý „bon ton“ nosí v hlavě, sedmkrát už byla v bále, k osmému se chystá právě. Pozdravíš ji. Klopí oči před tebou na kolik metrů, šeptne rtoma, hlavu stočí přesně o pět centimetrů. Duchaplná, vzdělaná je. Z Hálka umí každou sloku, na piano krásně hraje, učila se osm roků... 20 Bere „Módy“, čítá „Ladu“, navštěvuje slečnu Juli, občas vaří čokoládu, v prádle suší levanduli. Jaká něha v její líci, jaký půvab v jejím hlase... Vedou kozu po ulici, slečna Týny červená se. Slovo kapoun nevyřkla by ani za nebeskou říši, ukrutně se bojí žáby, raků, pavouků a myší. Slečna Týny... Jaké dítě... Hanbou hoří, sotva dýše, přešlapuje rozpačitě, kručí-li jí, probůh, v břiše. Dojemná je v každém směru. V samých „O!“ a „Ach!“ jen plove, zlatým hřebem etažéru jsou jí svazky Carlénové. Na svůj deník v skrytu hrda píše si tam dojmů řadu. „Bábovka dnes byla tvrdá“ – má tam psáno ku příkladu. 21 Památník má ovšem taky. Vázaný je v jemné kůži, nahoře dva modré ptáky, dole z atlasu má růži. „V sladké touze, sladká vílo,“ – slečna čítá z něho ráda – „sladké srdce sladce bilo“ – Učiněná marmeláda... Slečna Týny... Je jí škoda. Promluvíš s ní moudré slovo: „V Carlénce je samá voda.“ – Dáš jí čtivo Macharovo. Přečte, kývá, pochvaluje – zítra ale – bozi vědí – vezme knížku, upaluje poradit se ke zpovědi... * Slečna Týny, Juli, Fany... Zpaměti je pero črtá... Husím maršem táhnou z brány, první, druhá, třetí, čtvrtá... 22