LETNÍ SIESTA.
Sedím pohodlně na travnaté hrázi a na skráni cítím žhavé polibky letního slunce. Dívám se bezmyšlenkovitě na veselou hru vlnek, jak jedna za druhou rozbíjí se o malé oblázky, bělající se v mokrém písku. U břehu, kde viděti je až na dno řeky, po němž volně, tak vážně, pohybují se stíny vln, kmitá se množství malých rybiček a těsně nad vodou létá spousta bílých mušek, mezi nimiž chvílemi se mihne několik motýlů. A vše je tak klidné, bezstarostné. Dívám se na řeku, mírně rozvlněnou. Nad hladinou řeky, podobné mosaikovému poli z kamenů bleděmodrých a temnězelených, proletí časem několik vlašťovek a tělem rozrazí povrch řeky, jež tisíci démanty zazáří v slunci...
Je ticho. Pouze z výše snáší se jásavá píseň ptáků a z nedaleké vesničky, jejíž bílé zdi rýsují se za malým lesíčkem na protějším
5
břehu, střídá se v dlouhých přestávkách kokrhaní kohouta se štěkotem psa.
Zapomínám na vše a jen tak ležím ve vyhřátém vzduchu a poslouchám, jak v korunách starých stromů na hrázi šumí větřík vášnivou píseň léta...
6