PÍSEŇ O SRDCI
Zmučené lidské srdce,
zrychleným tepem
hlásíš se k životu;
co jen tě vzrušilo
k prudkému tepotu?
Jsi rozmávnutým cepem
nad mlatem těla,
do spánků biješ,
do hrdla, do cév
krev liješ.
Z tebe vyprýštila,
do tebe se vrací,
v tobě se ztrácí,
rudá vlna v rudém terči.
Šípy dojmů v tebe míří,
teplo i chlad
z nich se šíří,
z tebe tebou.
Spánky planou,
ruce zebou;
11
to všechno ty jsi způsobilo,
hlasité a nepoddajné,
jak jsi znásobilo
svou radost i žal,
jak jsi počítalo,
co dal a vzal.
Zmučené srdce,
kdy dožiješ,
kdy poslední krůpěj
krve proliješ
jako slzu vyplakanou
nad radostí nerozdanou?
Máš oči, máš ruce, máš ústa,
jsi otevřenou ranou,
která nezarůstá,
jsi zbytnělé touhou a bojem,
jsi zánikem, zdrojem.
Struny tvé šelestí
na poplach v neštěstí.
A jednou jen usneš,
jednou se vzdáš,
všechny své výkřiky odvoláš.
12
Složíš se krotce,
jak uvadlý list,
do cesty srvaný.
Tolik jsi krví svou
popsalo míst,
samo jsi, srdce,
list nepopsaný.
13