CESTY SNŮ

Marie Calma

CESTY SNŮ
Bílé cesty, rozběhlé do daleka, po všech půjdu do světa za poznáním. Vstanu se sluncem ranním v den života nejkrásnější, budu se toulat, volný člověk, který nic nehledá a všechno nalezne. Budu si zpívat písně radosti vítězné, budu se smát smíchem nezranitelným; pomiluji krásu srdcem věrným, ke rtům zvednu květy líbezné. Na dlouhých stoncích k nebesům pokvetou v červeni krve a v bělosti sněhu, rozepnou náruči lístků, svou něhu do mých snů zázračných vydechnou. Můj sen svět přikryje zlatými křídly, tajemství svoje vydá mi na pospas, budu se napájet světlými zřídly, uvidím za tmu, v níž úplněk zhas. Smrtelná země z pout svých mne propustí, hoře a lásku v lehkosti rozpustí, s Vesmíru polibkem na čele, na skráni 16 po ničem pozemském touhy již nepoznám. Budu se naklánět k temnu a k hlubinám bez bázně, té bdění lidského vlastnosti, s darem vše pochopit, v přívalu milosti střetnu se se vším, co vzlétalo k výšinám. 17