DVORNÝ BAČA

Marie Calma

DVORNÝ BAČA
Ptal se mne bača: „Jakpak jste stará?“ „Hádejte!“ – „Myslím osmnáct let!“ „Osmnáct, bačo, pak že jste moudrý. Styďte se, bačo, takhle mně lhát!“ „Tedy už dvacet?“ – „Mluvíte vážně?“ „Keď vyzierate na dvacet let!“ Můj dvorný bačo, kdybych já měla jen dvacet let, svou zkušenost k tomu, kde bych já byla! – Zavírám oči, slyším znít zvonce rozprchlých stád. Oveček bílých dvacet má bača a dvacet černých smíšeno v nich. Kdybych já chtěla léta svá čítat, léta svá černá, bude jich víc. A kolik bílých, kolik že je jich? Počet tak malý vyšel by let, žeže, dvorný, milý bačo můj starý, s hory, kde sedím, a která kvete, jako by jediné jí dán byl příkaz vonět a kvést a zelení sytit, 18 v lázeňské údolí snést byste musel holčičku malou, bačo můj starý. Ale že černé s bílými čítám tak jak vy v stádu ovečky svoje, vzpřímena sama v údolí sejdu kvetoucí úrodou zelených strání, špalírem mohutných smrků a jedlí, s pocitem, že v hoře za vaším stádem stádo se zatoulá černých mých let. 19

Básně v knize Ejhle člověk: