MYŠLENKA

MYŠLENKA
Tak horký je vzduch, tak bezmračno na nebi; myšlenka, která Boha velebí, přijde se vtělit. Na zemi sestoupí, bude se dělit s lidmi a stromy, na rozryté lomy sestersky vsadí květ. Řekne – jsem jen myšlenka, a přece obejmu celý svět a všem mohu patřit a se všemi být. Jsem jen myšlenka, ale mohu prostorem věků se chvít, tvořit i rozdávat mohu, mohu se podobat Bohu, vyrůst do šíře a dáli vysoko jako ty skály, jako to jedloví. Mohu být sladká jak pocel medový všech květů, kolem nichž jsem prošla. 20 Mohu mít místa skrytá jak pohled hor, který se tomu jen skýtá, kdo dospěl bez závrati. Vpravo i vlevo mohu se dát, že nezbloudím, mohu být jista, dokud jsem čista jako pruh nebe, pod kterým jdu. Neříkám, neprosím – dej, čisto mám srdce, a čista jsou ústa, jež branou jsou mou. Krví se barvila nejednou, když mi cestu tarasila mlčením. Od lidských příbytků, od lidské lásky dál jsem musela, abych zlidštěla. Do hor a k moři, kde slunce hoří a vítr doráží. 21 Byla jsem na stráži, bílý prapor zatknutý do neznáma, sama, s návraty do údolí, které tisíci bolestmi bolí. Měla jsem hebkost výšin z prostoru tišin, vláhu, která úhory navlhčila, lidskou bolest nadlehčila. Z lásky křídla jsem měla, láskou jsem se chvěla. Poklidu jsem neznala, a přec jsem neklesla únavou. Krása mne podpírala, z výšin jsem sílu brala jak člověk, který, nad hlavou když má kus nebe, pod nohou oblásků necítí, a věčnost krásy, kterou poznal, jen proto zachytí, aby ji rozdal. 22