ŽIVOT

ŽIVOT
To je život? Refrén kupletu, který třeskl z výčepu do klepu podkasaných žen? Podivný sten, zapomenuté písničky, uzel u smyčky k hrdlu přitažený? To je život? Ty nalíčené ženy, udýchané klusem za rozkoší, opilí hoši nesmysly tlachající? Ten rozum, tvrdě spící před otevřenou krásou? To je život? Noci, probité s chasou světoběžníků a poběhlic, poklady, zavřené do truhlic pod těžká víka? 24 Naostřená dýka na milenku přichystaná? To je život? Ta řeka slaná slz a vzdechů, shon bez oddechu do ulic, hlukem bičovaných? To stádo štvaných, unavených duší, výhně komínů, v nichž se suší mládí a přemíra radosti? To je život? Ty všechny podlosti vymýšlené za bezesných nocí, jež upírem skočí zrána bližnímu do týla? Ta přemíra rozvášněných slov a pohybů, v každém záhybu kus smutku a kus bídy? To že je život? Ta korouhvička, 25 vystrčená větru na pospas, a jeden každý z nás v závislosti od druhého? Ten boj do tuhého pro nic a za nic, hromada hranic k spalování citového přepychu? Lup bez studu a ostychu, kde se dá, duše i těla prodejná – to že je život? Bez konce ptal by ses růžencem otázek, nejsi-li jedním z nich, do toku života vržený oblásek z prvních neb posledních. Bez konce ptal by ses, kdybys jim otročil, kdyby ses od lidí dávno byl nestočil do jiných cest. Kdybys byl nedospěl v života běhu k pobřeží samoty, 26 k pevnému břehu, dlaní svých neposlech, jež světy obejmou, k hvězdám se nerozběh, k cestám, jež výše jdou, kdybys byl neuměl říci si nakonec, když úzká byla ti od lidí sbitá klec – hle, s lidmi bez lidí je také možno žít. Ani bys nakonec v životě nepostih, co že je život! 27