VĚČNĚ LIDSKÉ

Marie Calma

VĚČNĚ LIDSKÉ
A věčně hledat, mást se, lidské je; dlít za přepážkou předsudků a lží, nevěřit v zítřek, když se sešeří, a malomocnost stlát v dnů příhody; v smutku se brodit, radost z náhody jen poznávat, na prahu chrámů stát jak ten, kdo vejít chce a nevěří. A věčně nosit v sobě k sobě žal za zhudlaření nejkrásnějších chvil, za to, čím chtěl jsi být a čím jsi byl, když vstříc jsi šel a když jsi unikal. Za všechnu marnost, o kterou ses přel v záchvatech pýchy s lidmi, s osudem, když skutečnost ti byla přeludem a přelud tím, pro co bys rád byl mřel. A v sobě nosit peklo proher svých, malátnost nesplnění, lásek zvrat v pocity nenávisti, kdy se vkrad na rty, jež líbaly, proradný smích. 29 V očistci zdánlivého klidu pak s tygřicí resignace v kleci spát a čekat, věčně čekat, v ráně zrak, až do srdce se zatne její dráp. 30